Jak je to s bankovní daní?

Zatím je to spíš nápad než hotový projekt, protože o výpočtu daně není mezi zeměmi shoda. Shoda je jen na principu: peníze daňových poplatníků nemohou téct do soukromých firem.

Náš premiér Fischer si v Bruselu vymínil výjimku, že ČR žádnou takovou daň zavádět nebude. Důvod? Prý ji nepotřebujeme, protože naše banky jsou zdravé a vláda je nemusela zachraňovat. Celá řada publicistů, nejen lidí placených finančním sektorem, tento postup pochválila.

To je názorná ukázka dysfunkce médií. Jejich úkolem je být dlouhou pamětí a nedovolit účelové interpretace. Nějak se nám to nedaří.

Jak se české banky dostaly do tak vynikající kondice? Nehrály v tom náhodou hlavní roli taky veřejné peníze?

Pro odpověď se musíme vrátit zpět, do divokých devadesátých let. V té době měly banky za úkol financovat privatizaci. Naprostá většina dluhů, zejména z velké privatizace, se vůbec nesplácela. V portfoliích bank se začaly množit stovky miliard „špatných“ úvěrů. Čím byly ručené? Vesměs majetkem zprivatizovaných podniků.

Vláda Miloše Zemana, která před volbami hrdě prohlašovala, že na záchranu bank nedá ani korunu, stála brzy před hrozbou kolapsu bankovního sektoru. Rozhodla se proto banky privatizovat. Jenže co s portfoliem úvěrů, které byly nesplatitelné? Takovou banku by koupil leda blázen. A tak se vymyslel trik: banky se špatných úvěru zbavily tím, že je převedly na tzv. Konsolidační banku, od roku 2001 Kosolidační agenturu. Odhad převedených úvěrů byl od 600 do 800 miliard korun.

Kdo byl vlastníkem agentury? Stát. Co se na ni převedlo? Úvěry ručené majetkem. Co se tedy vlastně stalo? Inu, zestátnil se špatně privatizovaný majetek. Opakuji, do státního vlastnictví přešla podstatná část špatně zprivatizovaného majetku.

Co agentura udělala? Pohledávky utřídila, dělal z nich balíčky a ty prodávala s disážiem až 94 procent. Jinými slovy, úvěr za 100 milionů bylo možné koupit za šest. No nekup to. Agentura je neprodávala jednotlivě se snahou dosáhnout největšího zisku. Ne, dělala „balíčky“ v hodnotě desítek miliard, ve kterých byly namíchány kvalitní pohledávky s bezcennými, a prodávala je prostředníkům. Ti je prodávali koncovým zájemcům za cenu obvykle o sto procent vyšší. A kdo byli koncoví zájemci? V celé řadě případů ti, kteří dluhy udělali.

Dejme slovo Tomáši Ježkovi, bývalému ministru privatizace:
„Jako asi každá primární závada, i tato měla své sekundární zlé sestry. Pohledávky bank, resp. špatně poskytnuté úvěry, převedené na Konsolidační banku (Konsolidační agenturu), se pak prodávaly zhruba za 30 až 10 % původní ceny. Sekundární zlou sestrou té primární pak bylo, že dlužník banky, která usoudila, že jeho dluh je nedobytný a proto dluh převedla na Konsolidační banku, dostal příležitost koupit si svůj vlastní dluh za desetinu dlužné částky. Stát za něj tedy 90 % dluhu velkoryse zaplatil sám. Který dlužník měl takovéto štěstí a jak velké to štěstí bylo, to samozřejmě záleželo na známostech ve vedení Konsolidační banky (agentury), blahovůli poslanců, kteří byli v dozorčí radě nebo představenstvu a ochotě dlužníka odvádět desátky.”

Dosti tristní hodnocení. Připomeňme, že hlavními postavami v Konsolidační agentuře byli páni poslanci Vlastimil Tlustý za ODS a Josef Hojdar za ČSSD.

Kvantifikovat činnost agentury je obtížné. Ztráty z bank však představovaly stovky miliard, které splácejí a budou splácet – kdo? No přece my. A právě proto, že portfolia bank byla vyčištěna za peníze daňových poplatníků, byly naše banky, tedy teď už filiálky zahraničních bank, v době krize ve slušné kondici. Nové špatné úvěry ještě nestačily udělat.

A teď se zeptejme: skutečně nepotřebujeme bankovní daň? Proč má sanaci bank, které pak byly prodány zahraničním bankám, platit daňový poplatník? Vždyť rozdíl mezi sanací bank v době krize a sanací bank před tou krizí je jenom rozdílem v čase. A nikde není psáno, že se v budoucnosti v bankách nemohou opět objevit špatné úvěry. Proč se Česká republika staví proti trendu, který se prosazuje na obou stranách Atlantiku, a nechá sanaci bank platit své občany, je skutečně záhadou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.