Jak to jde duu Chirac a Merkelová

Neviděli se ale poprvé. Už loni na podzim bylo možno vidět, jak na vstupním schodišti Elysejského paláce šarmantní pán domu náznakem líbá ručku německé dámy. Tato epizoda by se dala vyložit jako důkaz dobrých vzájemných vztahů, které pokračují stejně znamenitě tam, kde skončily za kancléře Schrödera. V politice ale zdání často klame. Čím dále tím více je zřejmé, že skromně zdrženlivé vystupování čerstvé šéfky německé vlády jsou vlastně mimikry. Někdejší "Kohlovo děvče" se za léta vedle svého politického učitele dokázalo hodně naučit. Příjemné vystupování je jen obálkou, v níž je zabalen a ve vhodnou chvíli naservírován důležitý vzkaz, vlastní politika.

Tato metoda se Angele Merkelové osvědčila jako účinná již v prvních týdnech jejího úřadování ve spolkovém kancléřství. Získala jí respekt u zahraničních partnerů a popularitu u domácí veřejnosti. Respekt u zahraničních partnerů a domácí popularita jsou ale právě dvě věci, které naléhavě schází francouzskému prezidentovi Jacquesovi Chirakovi, přinejmenším od loni prohraného referenda o evropské ústavní smlouvě. Nebyl by to ale Jacques Chirac, aby alespoň nepředstíral, že oba jeho nedostatky neexistují, anebo že přinejmenším nemá důvod si jich být vědom. Kancléřka na vrcholu své dosavadní kariéry a prezident, který v duchu nerad stříhá pomyslný metr dělící ho od voleb v příštím roce - jak by si dva politici v tak rozdílném postavení mohli porozumět? Překvapující odpověď bude znít, že ano, samozřejmě pod podmínkou, že budou mít dostatek shodných zájmů. Tady je nejspíše třeba hledat vysvětlení, proč francouzsko-německé vztahy nejsou, čím bývaly a proč už se vytratily řeči o motoru evropské integrace.

Co se změnilo, že vztahy mezi Paříží a Berlínem už nejsou tím, čím bývaly vztahy mezi Paříží a Bonnem? Právě v zeměpisném posunu je cítit rozdíl. Německo se znovu sjednotilo, ze země odešla okupační správa, už proto není důvod, aby Spolková republika přenechávala v evropském tandemu politickou iniciativu Francii. Angela Merkelová sice na první zahraniční cestu po nástupu do kancléřství vyrazila do Paříže, ale z jejích vystoupení je cítit, že si chce vůči evropským mocnostem i vůči Spojeným státům udržet stejný odstup, ne kvůli nedůvěře, kvůli svobodě vlastního manévrování.

Svobodu manévrování si chtěl uchovat, když se v roce 1998 stal spolkovým kancléřem, i Gerhard Schröder, ale po roce 2000, když bylo zřejmé, že francouzsko-německá nedohoda ani jednomu z partnerů neprospívá, zařadil zpátečku a v Evropské unii nebylo státníka, který by Chirakovi lépe sekundoval. Tehdy byl ale francouzský prezident v mnohem lepší kondici než dnes a co do domácích potíží si Chirac se Schröderem neměli co vyčítat. Rozdíl daný politickým kalendářem, který věští na příští rok francouzskému prezidentovi odchod do penze, ukazuje, kdo je dnes slabším partnerem v tradičním evropském duu.

K politické diagnóze Merkelové a Chiraka třeba dodat ještě jednu okolnost, která poznamenává francouzsko-německé vztahy. Nezměnily se jen ony, ale v posledních letech se změnila i celá Evropská unie. Předloni do ní vstoupila desítka nových členů, převážně ze střední a východní Evropy. Tento vstup Spolková republika od počátku podporovala, zatímco Francie jej přinejlepším shovívavě s ohledem na zájmy a přání svého tradičního spojence tolerovala.

Bilance postavení francouzského prezidenta a spolkové kancléřky napovídá, proč jejich vztahy, osobní i politické, mají navzdory úsměvům pro kamery do harmonie daleko. Ve prospěch Angely Merkelové mluví fakt, že dokáže svých výhod využívat, zatímco Jacques Chirac nedokáže své slabiny zakrýt.