Jak funguje rozpočtová páka

Někteří ovšem třeba hned neusnou a tak si pomyslí, že se asi rozhoduje o rozpočtu zdravotnictví na příští rok a tak bílá lobby straší, aby dostala co nejvíc peněz.

Ve zmíněném pořadu pak třeba ještě zazní zpráva, že není dost peněz na dálnice. Tady už prostý občan zbystří, protože jezdit po přeplněné dálnici D1 a dalších špatných silnicích už nechce. Nedostatek peněz na dálnice je tedy vážná věc. Ovšem když uslyší zdůvodnění potřebnosti větší částky peněz, tak zase upadne do dřímoty. Ministr dopravy Gustáv Slamečka totiž používá argumenty, ze kterých by se mohl přiučit sir Humphrey z britského seriálu Jistě, pane ministře. Jeho resort sice napřesrok dostane na dálnice o 20 miliard víc než loni. Rozestavěno je však tolik silnic, že se některé stavby budou muset stejně přerušit. Na konzervaci možná padne zmíněná částka dvaceti miliard, o kterou se rozpočet na příští rok navýší.

Občan dělá chybu, když usíná nad takovými zprávami. Jen na první pohled jde jenom o čísla. Ve skutečnosti jde tvůrčí činnost, výrobu nových a mimořádně efektivních nástrojů, nevídaných minimálně posledních dvacet let. Říká se jim páky na státní rozpočet.

Jemný mechanismus je snadnější pozorovat na případu dopravních staveb. Pokud člověk dostane nějaké státní peníze, je třeba rozestavět co nevětší množství silnic a pokud možno žádnou nedokončit. Tím roste potřeba peněz, kterou každý chápe, protože každý chce jezdit. Zdejší dopravní lobby to dokáže geniálním způsobem, protože dnes má rozestavěno 15 dálnic a žádná z nich se nechýlí ke konci.

Zdržovat dokončení je možné dvěma způsoby. Jednak je třeba rozšiřovat projekty a doplnit dálnici třeba o nějaké nadjezdy či přivaděče, které mohou měřit třeba 20 kilometrů. Také je třeba neustále zvyšovat cenu o 20 nebo třicet procent ročně. Zpravidla se tak děje. Když se použijí taková opatření, to by v tom byl čert, kdyby se dálnici někdy podařilo dostavět.

Nesmí se přestat ani s vymýšlením nových originálních staveb. Když už jsou rozestavěny dálnice, je možné navrhnout třeba prohloubení řek pro výletní lodě na Vltavě či sklápěcí mosty, aby se uvolnila vodní cesta po Labi.

Zdravotníci se postupně učí. V minulých letech se jim zvyšovaly příjmy automaticky, protože rostly platy, ze kterých se odvádí pojistné. Zdravotní lobby nezahálela a myslela na zlé časy. Přírůstky na pojistném investovala do léků, které pohltily značnou část vyšších obratů. Zároveň se zablokoval systém, který stárnoucím lékům průběžně snižuje ceny. Zároveň se nepřidávalo zdravotníkům pod záminkou reformy veřejných financí.

Když došly peníze, tak se ukázalo, jak to byl moudrý postup. Výdaje na léky samočinně rostou, protože chybí jakákoli regulace. A doktoři i sestry protestují proti nízkým platům a vynucují si na státu jejich zvýšení. Peníze plynou do zdravotnictví v krizi víc než předtím.

Jsou to skvělé mechanismy a neomezují se jen na dopravu a zdravotnictví. Páky na rozpočet české výroby mají srovnání snad jen v přerozdělování ve zlatých dobách socialismu.

Přesto není jisté, že by takový výklad konzumenta médií zaujal. Dost možná by naopak rozzuřeně zavrčel a schoval hlavu pod polštář. Podvědomě totiž tuší, že se takto přerozdělují jeho peníze a nechce si kazit náladu výčtem, o co všechno ještě přijde.

Pokud by chtěl mediální pracovník nebohého konzumenta mučit, mohl by dál rozebírat otázku, jak se liší fungování rozpočtové páky za kapitalismu od socialistického přerozdělování. Ve svých základních rysech se totiž vůbec neliší.

Příznivci státních výdajů, kteří se najdou na levici i pravici politického spektra chválí rozpočtovou páku tím, že posílá peníze do ekonomiky. I když se třeba neutrácí úplně čistě a efektivně, nic to nevadí. Protože i když někdo peníze vydělá nečestným způsobem, zase je někde utratí a tentokrát se už peníze použijí poctivě a efektivně.

To je skutečně pouze nová aplikace staré socialistické poučky, podle níž jsou státní výdaje automatickým zdrojem společenského blahobytu. Nešťastný televizní divák však opět dobře tuší, že se mu něco zamlčuje. Protože i ten nejlepší stát musí peníze někde vzít. A těžko popřít, že je může vzít odjinud, než z mé vlastní peněženky. Ekonom by mohl dodat, že takové přerozdělování je z principu málo efektivní a stát, kde se používá, nezadržitelně chudne. Soukromník dokáže obvykle použít peníze mnohem lépe než stát. Představa státu jako schopného podnikatele opravdu patří jen do učebnic marxismu-leninismu.

Televizní či rozhlasový pořad končí a nešťastný divák či posluchač sedí s hlavou v dlaních. Pochopil, že ona elegantní rozpočtová páka ohrožuje jeho samého. A čím je lepší, tím horší vyhlídky má on jako prostý občan. Jedině že by se stal obchodníkem s léky, nebo dodavatelem nějaké velké stavby, pak by se šlo temným vyhlídkám vyhnout. Naděje, že se najde politická garnitura, která by dokázala všechny rozpočtové páky zničit, se totiž už nadobro vzdal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .