Jak by dopadla případná britsko-španělská válka o Gibraltar?
Kdo by zvítězil ve válce mezi Británií a Španělskem? Před rokem vypadal ozbrojený konflikt mezi Velkou Británií a Španělskem zcela nepravděpodobně, teď je ale nejspíš nevyhnutelný, začíná ironický text magazínu Vice. Británie opouští Evropskou unii, budoucnost Gibraltaru je nejasná a britská vláda by se ráda vrátila do dob impéria.
Bývalý vůdce konzervativců Michael Howard prohlásil, že britská premiérka Theresa Mayová by to měla vyřešit ve stejném stylu jako Thatcherová na začátku osmdesátých let. Narážel tím pochopitelně na válku o Falklandy.
Co kdyby se to opravdu stalo? Co kdyby se do sebe Španělsko a Británie pustily podobně, jako za starých dobrých časů Francise Drakea? Samotná čísla toho moc nevypovídají. Británie má 227 tanků, Španělsko skoro o 50 víc.
Proti jedenácti britským ponorkám mají Španělé jen tři. Bojových letadel má Spojené království skoro 200, Španělsko 143. V britské armádě slouží 140 tisíc mužů, v té španělské 126 tisíc. Bude to dost na to, aby si stateční Britové zajistili držení kusu skály, střežícího ústí Středozemního moře?
Britové jsou rozptýleni po světě
Mayová se perspektivě války vysmála, ale měli bychom jí věřit? Na to, jak by mohl vypadat hypotetický konflikt mezi Spojeným královstvím a Španělskem, se magazín Vice zeptal britského bezpečnostního experta Nicka Wattse.
První přišla na řadu otázka, jak by na konflikt dvou členských zemí zareagovalo NATO. Podle Wattse je situace podobná napjatým vztahům mezi Řeckem a Tureckem, do kterých už musely zasahovat i Spojené státy. Je jisté, že v případě vzrůstajícího napětí by členské státy NATO a zvláště USA zasáhly jako „smírčí soudce“. Tak tomu bylo i v době války o Falklandy.
Současně se ale Amerika pod vedením prezidenta Trumpa od NATO poněkud distancuje. Dalším důvodem, proč myšlenka na britsko-španělskou válku není úplně nesmyslná, je to, že Velká Británie vystupuje z Evropské unie. To můžeme označit za zvednutí pomyslného víka, které umožní, aby se děly dříve nepředstavitelné věci.
Španělská výhoda domácího hřiště
Pokud tedy připustíme, že k válce skutečně dojde, pokračuje Watts, vidíme, že Británie má větší armádu, Španělsko ale zase výhodu domácího prostředí. Španělé budou bránit své území, zatímco britská armáda je rozmístěna na mnoha místech ve světě: stačí zmínit Falklandy, Kypr nebo Brunej.
Britské letecké jednotky bychom našli v pobaltských zemích a v Rumunsku. Královské námořnictvo je na tom podobně, takže Británie by musela jednotky nejdřív shromáždit z celého světa. To znamená, že ve skutečnosti nedává větší armáda Britům žádnou reálnou výhodu. Španělé by také doma měli silnější motivaci.
Bojovat by se začalo ve vzduchu a na moři, říká Watts. To vyplývá z toho, že by se bojovalo v první řadě o Gibraltar. Britské jednotky by se tam musely nejdřív dostat, což by Španělům dalo příležitost znepříjemňovat jim cestu. Španělsko je vyzbrojené podobně jako Britové. Má stíhačky Eurofighter, F-18 a také malou letadlovou loď s kolmo startujícími letadly Harrier.
Británie měla ještě nedávno několik podobných mateřských lodí, poslední se ale zbavila v roce 2014. Přesouvající se britské jednotky by tedy byly bez vzdušného krytí, protože Královské námořnictvo teď žádnou letadlovou loď nemá. Pro britskou stranu by to asi byla dost nepříjemná situace.
Situaci by mohly zachraňovat moderní britské torpédoborce třídy Daring, dobře vybavené prostředky protivzdušné obrany. Moderní fregaty třídy Duke zase mají za úkol obranu proti ponorkám.
Žádný pochod na Madrid
Británie by měla využít své kvalitní naváděné střely. Nedostatek vzdušného krytí vyvažuje fakt, že by Britové mohli k útoku na španělské území využít na velkou vzdálenost střely s plochou dráhou letu. Cílem těchto útoků, vedených v souladu s doktrínou „rapidní dominance“ by byly španělské vojenské operace a komunikace.
Pozemní útok by Británie mohla zahájit z Gibraltaru, pokud tam dokáže dostat další jednotky. Sice je běžné útočit na hlavní město, ale vzhledem k tomu, že Španělsko je hornaté, nedá se očekávat, že by malé britské expediční síly táhly na Madrid. Spíš by provedly takzvanou „demonstraci“, třeba obsadily nějaký přístav.
Pochod vnitrozemím na Madrid by pravděpodobně znamenal nutnost bojovat se španělskými partyzány. Španělé byli první, kdo za napoleonských válek na začátku 19. století slovo guerilla použil, takže by nejspíš i dnes dokázali Britům dát při jejich postupu na Madrid pořádnou lekci. Útočit na severu Španělska by nemělo žádný smysl, jedině kdybychom chtěli podnítit povstání Basků nebo Katalánců.
Podobu případné námořní bitvy by podle Wattse určovalo to, že loďstvo obou stran se dost liší. Španělské námořnictvo má hodně malých lodí. Britové zase disponují velkými plavidly. Ta jsou ale zranitelná. Proti britským jaderným ponorkám mají Španělé své tři dieselové, které jsou k operacím v pobřežních vodách vhodnější a navíc jsou velmi tiché.
Tak co, dostanete nás odtud?
Když spolu Britové a Španělé bojovali naposledy, o výsledku války rozhodovaly dřevěné plachetnice, kanóny a muškety. Dnes jsou důležitější spíš kybertechnologie.
Watts připomíná, že Spojené království počítá s ofenzivními akcemi v kyberprostoru jako s částí své vojenské doktríny. Vzhledem k tomu, že obě země jsou členy NATO, mají pravděpodobně dobrou představu o tom, jak fungují jejich počítačové systémy. Hodně by proto záleželo také na velitelích.
Na britský útok by Španělé mohli odpovědět tím, že by obsadili některé z menších britských ostrovů – třeba souostroví Scilly nebo některý z ostrovů v průlivu – ty leží daleko od pevniny, nejsou bráněny a nenacházejí se na nich žádná vojenská zařízení. Byla by to ale určitá demonstrace ve stylu: „Tohle jsme zabrali, dostanete nás odtud, nebo se s námi budete bavit?“
Watts předpokládá, že tuto válku, kterou můžeme považovat za naprostou hypotetickou, ale i smrtelně vážně míněnou, by mohli Britové vyhrát. Celkový diplomatický a politický dopad by ale byl velmi špatný a mohl by způsobit hodně zlé vůle. Proto britský bezpečnostní expert Watts doufá, že diplomaté se postarají o to, aby se nic podobného nestalo, končí článek magazínu Vice.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
