Izraelské imprese III

Co se pod tímto názvem ukrývá, jsem se - využiv jedinečného haifské luxusu veřejné přepravy i o šabatu - jednoho sobotního odpoledne vydal přesvědčit přímo na místo. Slunce pražilo opravdu nekompromisně a ani mořský vánek nedokázal prolomit jeho úpornou snahu způsobit mi úžeh, ne-li úpal. Strmými haifskými ulicemi se procházely rodinky s dětmi, usilující co možná nejvíc využít dostupného stínu k zpříjemnění své šabatové vycházky. Ano, odpoledne bylo jak stvořené pro procházku zahradou, pro osvěžení konečků prstů v jezírku nebo fontánce. A asfaltová cesta vedoucí kolem komplexu několika do nebes sahajících hotelů k "Světovému bahá'í centru" byla jak stvořena pro krátkou myšlenkovou systematizaci toho, co jsem o pojmu bahá'í doposud věděl nebo alespoň tušil.

Dnes toho již vím o drobet více. Pojmem "bahá'í" nebo také "bahá'ismus" se označuje monoteistické náboženství, jež na světě vyznává asi pět až sedm milionů lidí. Vzniklo v polovině 19. století, kdy v Persii vystoupil mladý kupec a vyhlásil se za Bohem seslaného dvanáctého mahdího, tedy mesiáše, na jehož příchod čekají muslimové. Zdůraznil, že s sebou přináší duchovní obnovu světa a zvěstoval také příchod "ještě většího obnovitele", než je on sám. Sám sebe nazýval Báb - tedy "brána". Perskými úřady byl kvůli své zvěsti krutě pronásledován a posléze také popraven. Za jeho nástupce a dovršitele jeho proroctví se pak prohlásil mladý muž, jenž se nazval Bahá'u'lláh (Boží sláva). Označil se za nejdokonalejší manifestaci božství a dovršitele řady proroků různých světových náboženství, jež postupovala od Adama přes Abraháma, Mojžíše, Buddhu, Ježíše, Muhammada, Zarathuštru až k Bahá'u'lláhovi samotnému. Bahá'u'lláh byl nucen uprchnout nejdřív do Bagdádu, pak do Cařihradu. Nakonec se usadil při izraelském městě Akko, kde v roce 1892 zemřel. Zanechal po sobě množství spisů, v nichž vysvětluje učení bahá'í, jež bylo ve své době opravdu revoluční: hlásal rovnost mužů a žen, odsuzoval předsudky a diskriminaci mezi národy, popíral rozpor mezi vědou a náboženstvím, zdůrazňoval důležitost vzdělání, vyzýval k odstranění válek, chudoby a k sjednocení lidstva pod křídly společných mezinárodních institucí. Jeho následovníci dodržují pravidelné modlitby a půsty, mají zakázáno užívat omamné látky a hrát hazardní hry. Bahá'isté vyznávají trojí jednotu ve světě: jednotu, resp. jedinost Boží (čili monoteismus), jednotu náboženství a jednotu lidstva. Jinými slovy: jedná se o náboženství, jehož cílem má být především harmonie v mezilidských i mezinárodních vztazích. A zde, v Haifě, se nachází celosvětové bahá'í centrum a posvátná místa, k nimž putují bahá'isté z celého světa, podobně jako muslimové do Mekky nebo židé do Jeruzaléma.

Přicházím k horní bráně zahrad, před vstupem (jsem přece v Izraeli) ukážu pracovníkům ochranky batoh a vyslechnu upozornění, že vstupuji na posvátnou půdu, mám se chovat uctivě, tiše a nesmím se dotýkat vody v jezírkách a fontánkách. Žádné osvěžení se tedy konat nebude. Všiml jsem si, že jeden z ochrankářů je černoch a nemluví hebrejsky. Jak mi bylo později řečeno, je to zřejmě jeden z mnoha věřících-dobrovolníků, jež sem přicházejí ze všech koutů světa, aby se podíleli na chodu svatých míst.

Majestátně působícímu komplexu terasovitě uspořádaných zahrad dominuje vysoká Bábova svatyně s hnědou kupolí. V tomto mauzoleu se nacházejí pozůstatky velikého Bahá'u'lláhova předchůdce. Místo, na němž bylo vystavěno, určil sám zakladatel náboženství Bahá'u'lláh. Devět kruhových teras nad Bábovou svatyní a devět teras pod ní tvoří základní strukturu celých zahrad. Jejich celkový počet (spolu s terasou, na níž stojí svatyně) - devatenáct - zároveň odkazuje na posvátné číslo bahá'í víry.

V komplexu se nachází také několik dalších budov, např. Dům spravedlnosti, v němž sídlí devítičlenná rada nejvyšších volených představitelů bahá'í náboženství, jež mají v rukou organizační i duchovní správu bahá'í komunit na celém světě. Další důležitou budovou komplexu, postavenou podle vzoru řeckého Pantheonu, je Mezinárodní archiv, v němž jsou uloženy Bahá'u'lláhovy a Bábovy kresby a také jediná dochovaná fotografie Bahá'u'lláha. Věřící z celého světa zbožně putují do těchto míst, aby si ztišeni meditativní atmosférou zahrad mohli prohlédnout tuto vzácnou fotografii.

Procházka bahájskými zahradami vypadá jako opravdový balzám pro duši moderního člověka. Vyprahlá izraelská krajina nenabízí mnoho možností kochání se pestrobarevnou flórou. Návštěva zahrad, plných dokonale ustřižených kytiček ,musí mnoha lidem působit silný estetický zážitek, nemluvě o náboženské hodnotě pro věřící. Jistě, zahrady dělají dojem. Ale přesto jsem se při jejich návštěvě neubránil kacířské myšlence, že na mně netknutý kout lesa nebo drsné prostředí pouště působí silněji než jakýkoliv sterilní parčík. Chci doufat, že harmonický ideál bahá'í není úplně totožný s nudnou "uhlazeností".

Za tak horkého dne jsem byl rád, že jsem terasami sestupoval a ne vystupoval, jako bahá'isté při své pouti. Když jsem se po prohlídce zahrad octl v centru Haify, rozhodl jsem se ještě najít nedaleký melkitský kostel. Melkité jsou - zjednodušeně řečeno - arabští "řečtí katolíci" uznávající papežský primát. Slaví východní liturgii (jak ji známe z pravoslavných nebo řeckokatolických kostelů) v arabštině. Malou budovu jejich kostela za vysokým plotem jsem nakonec lehce nalezl podle zvonice. Byla sobota, den tradičně vyhrazený pro svatby. Kostel byl plný vyšňořených Arabů a jejich oslnivých manželek, omamně navonění mladíci postávali před kostelem v družném rozhovoru bez zájmu o liturgické dění a děvčátka, pobíhající mezi nimi, žadonila o možnost nechat se zvěčnit na fotografii. Ženich a nevěsta právě několikrát obcházeli kostel v slavnostním průvodu, vedeni knězem. Ministranti nesli zástavy s vyobrazeními svatých. Novomanželé s korunkami na hlavách se tvářili hrdě a šťastně. Několik mladíků se spíš z rozpustilosti než z nutnosti pokoušelo rozeznít zvony. Postrádajíce praxi nemohli uspět. Zvony vydaly několik přerušovaných povzdechů, po nichž jim jejich mučitelé raději dopřáli klidu. Až když jsem se vzdálil, rozezněly se naplno. Seděl jsem na ulici pojídaje teplou pitu (arabský chléb), zpovzdálí naslouchal zvonům překotně ohlašujícím definitivní zpečetění nového sňatku a cítil jsem harmonii. Bez zjevného důvodu.