Izraelská levice zahájila koaliční jednání o vstupu do vlády

Po odchodu z vlády v listopadu 2002, vyvolání předčasných voleb a následné drtivé porážce prodělala vnitrostranickou krizi a nedokázala nic vytěžit z rozbouřené situace na izraelské politické scéně ani poté, co počátkem tohoto roku v čele stanul 81letý laureát Nobelovy ceny míru Šimon Peres. Jednání o koalici však nabídl "mistr sochař izraelské politiky", jak nazval deník Ha-arec Ariela Šarona, který chce stůj co stůj uskutečnit možná poslední projekt své politické kariéry, vyklizení pásma Gazy.

Při posledním z mnoha hlasování o důvěře kabinetu, které se v Knesetu opakují prakticky každý týden, však v pondělí proti vládě vystoupila i řada členů vládní strany Likud, a s nerozhodným výsledkem tak Šaron přišel o parlamentní většinu. Znovu proto oslovil Perese, který po předchozím odmítání tentokrát nabídku na jednání přijal. Odpůrce z Likudu premiér umlčel prohlášením, že nemá na vybranou - bez vstupu Strany práce do vlády by musel vypsat další předčasné volby, které by nepochybně stály řadu likudniků mandát.

Šaron a Peres, jimž je dohromady 157 let, jsou nejstaršími politickými vůdci v Izraeli, veterány války za nezávislost a posledními aktivními politiky generace zakladatele Státu Izrael a prvního předsedy vlády Davida Ben-Guriona. Dokonale se znají a v minulosti spolupracovali často - naposledy byli koaličními partnery v letech 2001 až 2002, ale dohodu spolu sjednali už v roce 1984 za premiéra Jicchaka Šamira.

Jednání o sestavení vlády však proto nebudou o nic jednodušší. Peres, který podporuje jednání s Palestinci za každou cenu a navrácení všech území obsazených v šestidenní válce výměnou za uzavření mírové smlouvy, si klade řadu podmínek, jejichž splnění bude pro Šarona nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Obě strany se shodují pouze na nutnosti stažení z pásma Gazy, ale Peres je chce na rozdíl od premiéra koordinovat s Palestinci, přidat i vyklizení Západního břehu a obnovit mezinárodní mírový plán zvaný cestovní mapa. Šaron o stažení ze Západního břehu neuvažuje a chce zrušit jen čtyři osady v jeho severní části. S Palestinci jednat nehodlá, protože mezi nimi nenachází partnera. Nejvíc se však pravice obává, že Peres bude chtít evakuaci z pásma Gazy pojmout jako pokračování dohod z norského Osla, které dnes Likud považuje za neúspěšné, neuvážené a Izraeli neprospěšné.

Šaronův přístup k Palestincům však není jedinou věcí, na které se oba tábory neshodují. Strana práce rovněž zásadně nesouhlasí s razantní ekonomickou politikou ministra financí Binjamina Netanjahua a požaduje zmírnění jejích sociálních dopadů. Je proto možné, že bude trvat na ministrově odchodu, který by však znamenal konec slibné reformy veřejných financí a oživení izraelského hospodářství. Vstup Strany práce do vlády by rovněž možná stál křeslo ministra zahraničí Silvana Šaloma, které by mohlo připadnout Peresovi.

Jednání bude komplikovat i nedůvěra členů Strany práce k Šaronovi, kterého silný odpor vlastních straníků vůči koalici s levicí přivedl i k jednání s ultrapravicovými náboženskými stranami. Ty v kabinetu nechce ani vládní světská strana Šinui současného ministra spravedlnosti Josefa Lapida, kterou by Šaron rád ve vládě uchoval. Podle něj však není jiná možnost, než koalici rozšířit, protože nemá v parlamentu většinu.

Média konstatují, že Šaron a Peres potřebují jeden druhého, aby oddálili svůj politický konec. Levicový deník Ha-arec tvrdí, že pokud by oba veteráni neudělali nějaký dramatický krok, rozplynuli by se brzy v mlze národní amnézie. Přestože vláda v červnu premiérův plán stažení z pásma Gazy rámcově schválila, jednalo se v podstatě jen o odklad definitivního rozhodnutí na březen příštího roku, které by nakonec nemuselo vyznít v Šaronův prospěch. Strana práce je zase v roli opozice v současnosti bezvýznamnou politickou silou.

Jestli Strana práce do vlády skutečně vstoupí, získá kabinet i větší důvěru Palestinců a mezinárodního společenství díky všeobecně uznávané osobnosti Šimona Perese. Uskutečnění Šaronova plánu vyklizení Gazy by bylo zadostiučiněním i pro něj. Pro Šarona je to nejen jakási osobní posedlost, ale i nutnost z mezinárodního hlediska. I když Izrael nehodlá respektovat páteční verdikt haagského tribunálu a nezbourá bezpečnostní zeď, která jej odděluje od palestinských území a chrání ho před teroristy, Šaron soudní rozhodnutí označil za "bouři" a komentoval je slovy: "Když svou budoucnost nebudeme utvářet sami, svět to udělá za nás." Úterní souhlas Strany práce se zahájením jednání o nové vládě je však teprve začátkem obtížného procesu, který by k tomuto cíli měl vést.