Ivan Štern: Sudetoněmecká otázka a české zdvižené prsty

29. březen 2014
Z cyklu Lukáše Houdka Umění zabíjet rekonstruujícího excesy, které provázely odsun sudetských Němců (červen 1945: poprava asi 120 osob v blízkosti domažlického nádraží, těla byla posléze zahrabána na skládce popela)

Těch zdvižených prstů, co se u nás objeví, když se někdo neotřele vysloví k otázce vyhnání sudetských Němců! Kolik jen pohoršených varování se ozve, když někdo zapochybuje, zda se tehdy po válce opravdu odehrála dějinná spravedlnost. Zejména pak vyjádří-li se nešťastně a nahraje zdviženým prstům na smeč.

Je nesporné, že z pohledu tamější doby a její atmosféry zhavarované česko-německé soužití asi nemělo jiné řešení než etnickou čistku. Avšak její rozsah i na tehdejší poměry nabyl obludných rozměrů.

Když v roce 1978 historik a chartista Ján Mlynárik uveřejnil v exilovém Svědectví své teze o vyhnání československých Němců, vzbudil pozornost nejen mezi kruhy disidentskými, ale i u vlastenčící státní bezpečnosti. Odměnila ho za jeho vědeckou práci více než ročním pobytem ve vyšetřovací vazbě. Obávám se, že by ani dnes se svojí nekonformností neobstál. Trval přitom jen na tom, že poválečná čistka ve stylu: „každej Němec může za to, že je Němec!“ byla jen předehrou a generálkou na masovou čistku v letech padesátých, tentokrát pro změnu podle kritéria třídního.

Staleté soužití Čechů a Němců, kdy se obě etnika vzájemně kulturně a civilizačně obohacovala, mělo sotva ve své vnitřní logice něco, co by mělo vyústit v nacistické běsnění. Mlynárik považoval vyhnání německých spoluobčanů z jejich domovů pro český národ za neodčinitelnou újmu kulturní a civilizační.

Dějiny vzájemného soužití jednoduše nelze vykládat, jak se snaží mnozí, poznamenaní nejen šovinistickým vlastenčením, ale i komunistickou ideologií, jako spor hodných a zlých hochů, byť těch vzájemných nedorozumění a chtěného neporozumění bylo někdy až přespříliš.

Imrich Kružliak s historikem J. Mlynárikom v Mnichově

Začít jednoduše musíme u sebe. Třebas nepředpojatým vztahem k sudetoněmeckým sociálním demokratům. Vždy měli pochopení pro českou národní emancipaci. Nikdy nepochybovali, že cesta k emancipaci občanské a sociální vede skrze emancipaci národní. To potvrdili už na celorakouském sjezdu v Brně v roce 1899. Přes počáteční rozpaky byli loajálními občany první republiky. Své si odtrpěli v nacistických koncentrácích, aniž se jim od nás dostalo sebemenšího uznání, a oni pak solidárně se svými krajany nastupovali do poválečných transportů.

Otázka vyhnaných německých krajanů je hlavně naším, dosud nevyřešeným problémem. Dokud se jej nepředpojatě nezhostíme, dokud si nepustíme k tělu i naši spoluodpovědnost za selhání tohoto staletého soužití, nedozrajeme jako politický národ a budeme nadále snadnou kořistí každého trochu zručnějšího vlastenčícího demagoga.