Ivan Štern: Poctivý nálezce a občanský zákoník

Bankomat stál zabudován do výkladní skříně banky. „Kdepak, holenku,“ odporuje banka, když se na ni poctivý nálezce obrátil, „bankomat je sice náš, je ale už na veřejném místě. A paragrafy 1051 až 1065 nového občanského zákoníku nám brání od něho nalezené peníze převzít, i kdyby nás na kolenou prosil.“

Poctivý nálezce požádal, aby mu banka alespoň řekla jméno postiženého. Podle pokladního lístku by to pro ni neměl být problém. „Kdepak,“ horlila banka, „copak neví, co je bankovní tajemství?! Šel s portmonkou raději na radnici. Ta je příslušná.“ Nálezce se zaradoval a pln naděje se optal: „Radnici jméno postiženého prozradíte, že? Radnice ho najde, že? Peníze mu vrátí, že?“ Banka pohoršeně zdvihla obočí a zachmuřeně zabrblala cosi o nedoucích a nechápavých omezencích. „Bankovní tajemství bylo, je a bude svaté, to si laskavě zapíše za uši,“ řekla a zdvihla výhrůžně prst banka.

„Komu tedy prozradíte jméno nešťastníka, aby se peníze nakonec vrátily, kam patří?“ nedal se odbýt poctivý nálezce. Banka protáhla obličej a ucedila: „Za určitých okolností…ehm… Policii… ehm…Možná.“ A obrátila se s konečnou platností k poctivému nálezci zády.

„Nó,“ uzavřel rozšafně výklad poctivého nálezce policejní úředník. „My si vás zjistíme a na tu vaši poctivost si taky posvítíme, co? V portmonce mohlo bejt dvakrát, co povídám, třikrát víc peněz, než udáváte, co? Známe lidi, co?“ Poctivý nálezce jakoby přeslechl úředníkova slova: „Od banky ale zjistíte jméno nešťastníka, co mu peníze patří, že?“ Policejní úředník zbrunátněl, maličko se rozkročil a dal ruce v bok: „Člověče, zjevíte se tu zčista jasna jako nějakej duch nebo svatej, máte plno řečí, a prej, policie, konej úkon! My nejsme podle zákona příslušní?!“

Nešťastný poctivý nálezce se vrátil zpátky k bankomatu. Peněženku položil přesně tam, kde ji nalezl. „Udělal nejlíp, co mohl udělat,“ pochválila ho banka. „Ať se trápí nějakej jinej poctivej nálezce, když už bude tak hloupej,“ dodala a potměšile se usmála.