Ivan Štern: Kdybych byl prezidentem…

Kupříkladu nominanta na obranu bych se určitě neptal, jaký je rozdíl mezi tankem a pandurem. To se určitě našprtal. Kdo ví, zda by dokonce nevěděl, proč vojáci nosí různobarevné uniformy. Zaskočil bych ho jednoduše zdánlivě prostou otázkou, zda se mezi poručíkem a kapitánem nenachází ještě nějaká jiná hodnost. A když už jsme v tom NATO, tak bych ho potrápil otázkou, zda nalézá rozdíl mezi óbrlajtnantem a óbrstlajtnantem.

Nominanta na ministra školství bych vyzkoušel z jeho vzdělanosti. Co ví o impaktních časopisech? Nemusel by v nich nutně publikovat. Ostatně český vzdělanec od českého nevzdělance se neodlišuje tím, že v těchto časopisech publikuje, ale vyznačuje se tím, že umí o nich zevrubně pojednat.

Možného ministra průmyslu bych taktně odvedl od jím nastoleného tématu elektrárny v Temelíně a od otázky jaderné energetiky vůbec, a zpříma, jako chlap chlapa bych se ho zeptal, jak že to on balí holky. Zajímalo by mě, zda jeho technika vychází z klasika balení, Milana Kundery, který je před lety fázoval na registráž, kontaktáž a pak na to další, anebo zda si nevyvinul nějakou svou vlastní postmoderní technologii. Ne, že bych takové poučení potřeboval. Jsem přece ženat. Ale znáte to! Co kdyby…

Všechny bych ale nakonec zaskočil klíčovou, zcela rozhodující otázkou, byť na první poslech zdánlivě jednoduchou: Kým jsem jim já?

Nominanti překvapeni přímočarostí a zároveň brutální jednoduchostí mé otázky by mě zmateni zavalovali přívalem lichotek, v nichž koupaje se, tetelil bych se, jak mi nádherně zahřívají moji duši. Neb pravdou, jak známo, naše duše vždy pookřejí. Ta moje zvlášť. Správnou odpověď by však nejspíš nepodali. Byl bych přece jejich prezidentem, kdybych jím opravdu byl.

A tak nevím, zda by nominanti uspěli. Ani ne tak proto, že by cosi nevěděli, zejména proto, že by cosi i věděli. A není toto právě u ministra na škodu?