Ivan Štern: Dorozumívací jazyk není v armádě diskriminací
Estonský parlament přijal novelu zákona o vojenské službě. Podle ní do armády může být povolán jen ten, kdo vládne úředně stanovenou, minimální znalostí estonštiny. Řada Estonců ruského původu se proto může vyvinit z vojenské služby už tím, že na jakýkoli dotaz odvodní komise zareagují stereotypními slovy „ja niepanimaju“. Tato dvě slovíčka nahradí u nás známou modrou knížku.
Čtěte také
Je rozumné požadovat při odvodu znalost estonštiny? Zastánci opatření namítají, že Estonsko, které čelí latentní válečné hrozbě ze strany Ruska, si tak vytváří síto, jímž propadnou občané vůči zemi zcela neloajální.
Komu nestojí za to zvládnout minimum estonštiny, tomu nepochybně nestojí ani za to svoji zemi bránit proti možné ruské agresi.
Jednotný jazyk jinde
Existuje ještě jeden důležitý argument ve prospěch novely. Všechny armády, co jich je na světě, zavádějí jednotný jazyk. V něm se velí, předávají informace a slouží vůbec ke vzájemnému dorozumívání.
Čtěte také
Nejde o diskriminaci jazykových menšin, ale o účelové zařízení. Pokud by armáda měla být během konfliktu závislá na tlumočení z jazyka do jazyka, říká si o notný výprask.
Toto bylo jasné už v 18. století císaři Josefu II., který zavedl povinnou vojenskou službu a zřídil pravidelnou armádu. Jednotný povinný dorozumívací jazyk se stal samozřejmostí.
Zvolena byla němčina. Ne proto, že by Josef II. byl šovinista a germanofil, sám mluvil a psal francouzsky, ale proto, že němčina byla z hlediska bohatosti pojmosloví z jazyků monarchie nejvyspělejší.
Velkoněmci nepochopili
To nepochopili kupříkladu naši Velkoněmci, majíce Josefa II. za velkého germanizátora, a proto mu v druhé polovině 19. století ve městech jako jsou Teplice, Aš, Cheb anebo Liberec, stavěli pomníky. Mylný výklad Josefův sdíleli na české straně legionáři, navracející se po válce ze západní fronty.
Ve jménu národní očisty nutili v roce 1920 starosty německých měst pod hrozbou násilí sochy Josefa II. odstraňovat. Konflikt kolem jeho sochy v Chebu skončil vytlučením oken v místní menšinové české škole a dozvuky měl až v samotné Praze.
V úterý 16. listopadu 1920 se nejprve řečnilo na Václavském náměstí. Povzbuzeni vlastenčícími poslanci a vedeni legionáři se účastníci přesunuli na Ovocné náměstí. Tam obsadili německé Zemské divadlo, známe je jako Stavovské, vyhnali ředitele a celé osazenstvo a budovu zabrali ve prospěch českého lidu.
Kam až může vést nedostatečná jazyková průprava v armádě, dokládá scéna v Haškově Švejkovi. Poručík Dub se umíněně blížil k polskému strážnému jeho službě navzdory. „Halt!“, volal zoufale onen muž z Pomyslova, „Bendže šajsn! Bendže šajsn!“
Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
