Ivan Štern: Dej si bacha na Bacha!
Na světě je, dovolím si tvrdit, jen jediný Alexander, kterému jazyk, řeč vystavily věčný pomník tím, že si ho do sebe zaklely, aby ho tím více proklely. Jmenuje se Alexander Bach.
Svého času byl vševládným ministrem vnitra mladého císaře Františka Josefa, tehdy zdaleka ještě ne „starýho Procházky“, který po pár měsících naděje na konstituci a demokracii vrátil poměry tam, kde je opustil kníže Metternich.
Způsob Bachovy vlády český jazyk proklel, zaklev ho do úsloví „Dej si bacha!“. Pro méně chápavé doplňuji. „Dej si bacha na Bacha, abys nakonec nehonil bycha!“
Bycha neměl dohonit Karel Havlíček Borovský, takto zarputilý demokrat, odmítající si na Bacha dávat bacha.
Sám o tom podává svědectví v roce 1852: Dvě hodiny po půl noci, když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordon pevně ovázaný, zlato na krágle. „Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prý zdráv?“, a tuhle to psaní po nás posílá… Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prý potřebuju změnu povětří…
Pokud si Karel Havlíček na Bacha bacha nedával, pak na co si asi tak nedával bacha Karel Sabina? Skrze c. k. vojenský soud v Praze na Hradčanech Bach mu o rok později vzkázal, jak píší 6. února 1853 Konstituční noviny pražské, že on, Karel Sabina, v Praze rodilý, 39 let stár, katolík, ženat, spisovatel a jistí Gustav Adolf Straka, Karel Zimmer, Václav Pavel Kleinert, … byli ve vyšetřování u soudu tohoto proti nim vedeném, po zákonném vyhledání povahy skutku, z části vlastním vyznáním, z části seznáním spoluviníků a shodujícími se okolnostmi jednohlasně zločinu velezrády… za vinny uznány; tudíž… (byli) ke smrti provazem… a každý k společné a nerozdílné náhradě vyšetřovacích útrat pro scenario odsouzeni.
Štěstí, že si útlocitný Bach dal bacha. Havlíčkovi dopřál zdravého brixenského povětří. Proč by měl u Karla Sabiny zbytečně bycha honit? A tak prostřednictvím, jak čteme v témže pražském listě, Jeho Excelence, hraběte Eduarda Clam-Gallasa jakožto pána soudu, cestou práva (rozsudky) potvrzeny (byly), cestou však milosti trest smrti Gustavovi Strakovi na dvaceti, Karlu Sabinovi na osmnácti, Karlu Zimmrovi a Václavu Pavlovi Kleinertovi na patnáctiletý těžký žalář odlehčeny. Dopřál mu tedy rovněž zdravého povětří. V olomouckých kasematech.
Zajímavo jest, řečeno tehdejším jazykem, že na rozdíl od pana Bacha, pan Bych Alexandrem není. Dokonce není vůbec. Kdyby tomu totiž tak nebylo, nebyl by „bychem“; nanejvýš tak Bachem, na něhož, aby nemusel honit jiného bycha, by si musel dát bacha. Jako Bach! Nedohonil svého „bycha“ v prohrané bitvě u Solferina. Konečně jsme si tak mohli na něho přestat dávat bacha.
Zlomyslná je ta naše rodná řeč.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
