Ivan Hoffman: Vše při starém

U zvířat obecně platí, že nemají rády cizince. Do hejna slepic, které se znají od kuřete, protože jsou všechny z jedné líhně, nelze přidat slepici odjinud. Uklovaly by ji.

Kočky si brání své teritorium před uprchlicemi od sousedů, co by rády přesídlily na lepší. S tím, co mají v misce, se s cizím nepodělí.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Svět podle Murphyho zákona

Kozy si hledí svého, starosti slepic, koček a psů jsou pod jejich rozlišovací úroveň. Znervózní ovšem, když za plotem procházejí lidé. Není to osobní. Nedůvěřují cizímu člověku od přírody.

S lidmi to přitom u nás tak špatné není. Uvedu příklad:

Budou to dva týdny, co utekla ovce paní ze sousední obce. Zmatené zvíře se nedalo chytit, bloudilo po okolí, až nakonec skončilo u stavení, které dočasně obývá početná rodina z Balkánu, dělníků s manželkami a kupou dětí. I zželelo se majitelce té chudé rodiny a s pomocí překladače v mobilu jim sdělila: Ovce je vaše. Zadarmo.

V ofsajdu

„Už dlouho jsem neviděla někoho tak zářit štěstím,“ shrnula celou situaci a vnukla nám tím nápad, jak naložit s vejci, kterých naše slepice snesou pětkrát tolik, než jsme schopni sníst.

Dosud jsme přebytky rozdávali po rodině, která na nějakou solidaritu odkázána není. Navíc jsou to Pražáci, co pohrdají vidláky, jako jsme my.

Ivan Hoffman|foto:Šárka Ševčíková, Český rozhlas

Pokud tedy jde o vynikající domácí vajíčka, chudé migranty nám seslal osud v pravou chvíli. Navíc to nejsou Ukrajinci. Těm teď ze všech sil a z celého srdce pomáhají proti Putinovi všichni.

Mohlo by se stát, že by kvůli soucitu s Ukrajinci skončili jiní potřební v ofsajdu jen proto, že je z domu nevyhnala válka, ale obyčejná bída. Máme za to, že stejně jako svoboda, je i solidarita nedělitelná.

Autor je komentátor Deníku