Ivan Hoffman: Překvapivý telefonát

Jednou takto zazvonil telefon a na druhém konci drátu byl k mému milému překvapení Pavel Pafko! Slyšel mne v autě mluvit z rádia a pojal nápad, že bych si mohl přečíst jeho připravovaný článek a učinil k němu „laskavý, i když zdrcující komentář“. Vyměnili jsme si pak několik e-mailů.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Neohlížet se

Profesor Pafko si povšiml, že se u příležitosti jubilea republiky preferuje vzpomínání na pozitiva a přišlo mu užitečné narušit tuto československou idylku připomínkou nesplněného slibu slovenské autonomie, zakotvené v Pittsburské dohodě.

Není náhoda, že se takového historického horkého bramboru publicisticky ujme špičkový chirurg, neboť Pafko je ze své profese zvyklý chopit se skalpelu a nenašlapovat alibisticky kolem problému.

Historie svých interpretací

Čtěte také

Ivan Hoffman: Zbytečná přísnost

„Myslím, že jste to napsal pěkně :-),“ zněl můj zdrcující komentář: „Je to tak, jak píšete, o shodě otců zakladatelů na autonomii není pochyb. Mám tady knížku dokumentů o Štefánikovi, vydanou v červenci 1938 a přečetl jsem si vzpomínky jednoho amerického Slováka na to, jak byl Štefánik přesvědčen, že Češi a Slováci jsou jeden národ, ale jedním dechem současně předpokládal autonomii Slovenska (ale také Moravy a Slezska) kvůli nutnosti zachovat kulturní a řečový svéráz.

Vzpomněl jsem si, že po listopadu 1989, když se diskutovalo o názvu státu a státoprávním uspořádání, mi Hana Ponická vyprávěla o vzpomínkových akcích na Bradle, na kterých se setkávali stoupenci Československa. Podle ní i na samém konci první republiky byli stoupenci slovenské samostatnosti (slovenského státu) v menšině.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Ján Langoš a seznamy

Přišlo mi to její svědectví z mládí zvláštní, protože mezi katolíky v Bratislavě jsem cítil, že se Slovenského státu neštítí a pro excesy té doby hledají polehčující okolnosti všeho druhu.

Pak se mi ještě vybavilo, jak si můj otec pamatoval, jak mu jeho tatínek, typograf v Martině, ukázal presidenta Masaryka, o kterém se vyjadřoval s takovým respektem, že se z toho stala jedna z nejsilnějších vzpomínek z otcova dětství. Mohlo to ale samozřejmě být i tím, že dítěti musí muž na koni připadat velikánem i bez jásajícího davu.“

K odpovědi na můj dopis připojil pak Pavel Pafko toto PS.: „Kdyby velikost lidí byla odvislá od velikosti zvířete, na kterém jedou, museli by ti, kteří nás dnes vedou, jezdit na slonech. I tak myslím, že by si příští generace pamatovaly spíše ty slony.“

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

V následujícím dopise jsem na to reagoval: „Vaše poznámka o slonech je tak povedená, že se určitě neubráním pokušení Vás při vhodné příležitosti citovat.“

Historie je i historií svých interpretací. Nepatří pouze historikům a už vůbec ne politikům, kteří ji považují za svou stopu. Bývá to nezřídka stopa slona v porcelánu, chce se mi navázat na Pafkův smutný povzdech.