Ivan Hoffman: Neohlížet se
I po padesáti letech si pamatuji slova trenéra, že pokud se rozhodnu vyběhnout z branky, abych útočníkovi zúžil střelecký úhel, není už cesty zpět.
Zastavit se a vracet na brankovou čáru je jistý gól, fatální chyba. Vlastně si na to vzpomenu pokaždé, když udělám nějaké zásadní rozhodnutí. Neohlížím se přes rameno. Nezdržuji se tím, co skončilo. Přijde mi, že bilancovat je o ničem.
Čtěte také
Nesejde na tom, zda se člověk rozhodl správně anebo chybně. Podstatné je, zda si necháváme zadní vrátka anebo za sebou pálíme mosty. Právě proto, že jde o obrovské dilema, nejlepší je ho vůbec neřešit. Hledět dopředu. Soustředit se na nový úkol. I když vstupujeme na tenký led, i když nevíme, jestli jsme k tomu novému povoláni anebo jsme pokoušeni.
Vše nové přichází poté, co jsme jisté opustili pro nejisté. Tu chvíli, kdy jsme za sebou zavřeli dveře, poznáme podle toho, jak nás přestalo pálit dobré bydlo. A samozřejmě z lehké úzkosti, která provází tu lehkost po odhození staré zátěže, která ovšem současně byla kotvou. Znejistění z odjištění, kdy člověk zaživa ožije.
Ať mrtví pochovávají svoje mrtvé
Na to, s čím člověk končí, nemá hledět jako na zmařenou investici, ať už investoval do vztahů k druhým lidem, do střechy nad hlavou anebo do kariéry. Co mělo smysl, to se v budoucnu zhodnotí, a co se nezhodnotí, toho není škoda.
Čtěte také
Přijde-li ten moment, kdy člověk pocítí, že by měl skončit s tím, co umí, v čem je doma a za co se mu dostává pozornosti i mzdy, má se o co opřít. Je zde to Matuškovo: „Já nevím, kde se to ve mně bere, ten neklid, co mne tahá z místa na místo…“
A především pak věta, kterou Kristus adresoval svému apoštolovi: „Ať mrtví pochovávají svoje mrtvé.“ Nejsme odpovědni své minulosti, nýbrž své budoucnosti.
Nikdy jsem si nepřipadal správcem sebe sama coby muzea svých fotografií, písní či článků, svých proher a vítězství, vzestupů a pádů. Naučil jsem se zavírat za sebou dveře tiše, odcházet po anglicku. V tom, co bylo, jsme všichni nahraditelní, i když nám kdekdo laskavě tvrdí opak.
Naopak v tom, co je před námi a na co by v první chvíli nikdo nesázel zlámanou grešli, jsme nepostradatelní a nenahraditelní. Jsme ke své budoucnosti povoláni jmenovitě, exkluzivně a chce se od nás jediné: Abychom si nezacpávali uši, když jsme povoláni následovat ten hlas.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
