Ivan Binar: Selfíčkáři
V dřevních dobách počátků fotografování se někteří skeptici obávali, budou-li sejmuti a vyvoláni, že přijdou o tvář, o duši nebo rovnou o život.
Našincům už takovéto představy připadají naivní a směšné. My už si život bez fotografie nedokážeme představit.
Ivan Binar: Gigant s kudlou
Toho chlapa s kudlou nad vchodem jsem se nikdy nebál. Vypadá hrozivě, ale dosud nikoho nepropíchl, ani Hitlera, když se tu producíroval – a bylo by to ku prospěchu nejen našemu.
Po těch, kdo fotografování přežili a dožili se úctyhodného věku, zůstávají alba naplněná černobílým, později i barevným svědectvím o časech minulých, prožitých životech, o době a lidech dobou poznamenaných.
Začíná to obrázkem miminka v povijanu připomínajícího bílou vánočku, následuje nahatý občánek s uslintanou pusinkou na kožešince, bezradná dívenka v bílých podkolenkách se svící při prvním přijímání, skupina mlaďochů na chmelové brigádě v Sádku u Žatce, portréty odlepené z maturitního tabla: slečna s jednorázovou trvalou a hoch přiškrcený uzlem nezažité kravaty… Hotové poklady!
Vzorný voják ve vycházkové uniformě vyfotografovaný před rozvinutou bojovou zástavou jako odměna za polapení narušitele státních hranic, sváteční novomanželé s očima plnýma očekávání. A potom děti – malinké, prostřední a vzrostlé, jejich svatby, jejich děti, jejich vnoučata… Jak mohli v dobách předfotografických lidé vůbec existovat?
Jak mě žerou lvi
Snad každý z nás chce, aby po něm cosi zůstalo: Zasaď strom, postav dům, napiš knihu, zploď syna. Snad každý chce, aby se na něj vzpomínalo v dobrém, až odejde, aby toho po sobě hodně zanechal.
Ivan Binar: Nutrie migrující
Nutrie se rozhodly migrovat z Hrdlořez do Libně. Lidé si je pletou s bobry, jenže bobři kácejí stromy a mají placaté ocasy pokryté střešními taškami bobrovkami, proto jsou to bobři.
Naštěstí tu dneska máme selfíčka. Když ne strom, dům, knihu, dítě, tak aspoň obrázek; co nejvíc obrázků: Já a Karlštejn, já a mrakodrapy na Manhattanu, já a Sněžka, já a Tichý oceán, já a půllitr piva Hangár, já a čísi pes…
Je to posedlost. Někteří selfíčkáři by kvůli nevšednímu obrázku pro sociální sítě i do jámy lvové skočili, do pece ohnivé se vrhli. Kdo už cosi takového na svých webových stránkách má!
Ten první nedopadl úplně špatně. Jeho pozůstalí mohli na Facebook umístit několik posledních záběrů z jeho telefonu; opatřili je titulkem: „Jak mě žerou lvi“. To pak bylo nějakých lajků!
Ale ten druhý dopadl jako sedláci u Chlumce. V kráteru sopky Kaiakakapplapatlalalokul shořel i se svým chytrým telefonem Huawei plným jedinečných záběrů. Pro budoucí pokolení zbyl po něm na síti jenom obrázek z dřívějška: „Já a volební kobliha od pana premiéra“.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
