Italská tragédie v Násiríji

Tři stovky Italů v Násiríji patří do celkem dva a půl tisíce lidí čítajícího italského kontingentu v Iráku. Od vražedného atentátu neznámých útočníků Italy neuchránila ani dobrá pověst mezi obyvateli Násiríje ani fakt, že v rámci spojeneckých sil v Iráku spadají pod britské a nikoli americké vojenské velení. Pro Itálii je atentát v Násiriji o to drastičtější, že se jedná o nejpočetnější italské ztráty v bojových operacích od konce druhé světové války.

Itálie truchlí, vzdává hold svým profesionálům působícím v Iráku a - alespoň prozatím - se vyhýbá větším polemikám. Nebyla by přitom o ně nouze. Levicová opozice nemůže vládě pravého středu premiéra Silvia Berlusconiho odpustit to, co považuje za neopodstatněně vstřícný přístup ke Spojenými státy vedenému vojenskému zásahu v Iráku. Dá se očekávat, že poté, až odezní největší šok nad tím, co se v Násiríji odehrálo, se přístup italské vlády k Iráku stane horkým vnitropolitickým tématem.

Vnitropolitickým tématem se ostatně středeční tragédie v Iráku stala ve vzdáleném Japonsku. Tamní vláda oznámila, že kvůli zhoršené bezpečnostní situaci odkládá vyslání tisícovky svých vojáků do Iráku na blíže neurčenou dobu v příštím roce. Původně měl japonský kontingent dorazit do Iráku koncem tohoto roku. Nelze nevidět souvislost mezi tímto rozhodnutím a víkendovými parlamentními volbami v Japonsku. Ačkoli si od nich vládní koalice slibovala posílení svých pozic v parlamentu, ve skutečnosti se dočkala citelného oslabení.

Za takové situace není pro politiky snadné udržet linii nastolenou v časech příhodnějších, zvláště jedná-li se o tak citlivé otázky, jako je vyslání vojenských jednotek do nebezpečných oblastí. Italský premiér se v záležitosti Iráku rozhodl jít proti převažujícímu názoru veřejnosti a po středeční tragédii nemůže ze svých pozic slevit. Jeho japonský kolega Džuničiró Kóizumi je na tom přece jen o něco lépe: italské neštěstí je pro něj dobrým důvodem, aby odložil naplnění příslibu učiněného v dobách příhodnějších.

Smrt bezmála dvaceti Italů a více než desítka obětí téhož útoku z řad Iráčanů mohou být vnímany různě. V záplavě kritiky, která toto a podobná neštěstí připisuje na vrub špatné strategii spojenců, by bylo snadné přehlédnout nadějné náznaky ochoty k větší spolupráci. Spolupráci ve prospěch zklidnění situace v Iráku a v širším regionu Blízkého východu, ale také ve prospěch posílení iráckou intervencí pošramocených vztahů. V tomto smyslu lze chápat čtvrteční vyjádření francouzského ministra zahraničí.

Vždy výřečný a elegentní Dominique De Villepin v rozhlasovém rozhovoru prohlásil, že Francie "nabízí americkým přátelům ruku, protože Francie se týká vše, co je v sázce v Iráku, a protože jde o světovou bezpečnost". Paříž je podle šéfa francouzské diplomacie připravena k jednáním se Spojenými státy jako přítel a spojenec. Jak známo, tatáž Francie od samého začátku válku proti Iráku odmítala a velmi kriticky také hodnotila přístup Spojených států k řešení poválečné situace v Iráku.

Její nynější postoj může být vnímán jako zatím nejkonstruktivněji formulované vyjádření ochoty podílet se na řešení irácké otázky. Je samozřejmé, že důvodem vystoupení francouzského ministra zahraničí není momentální pohnutí nad italskou tragédii v Násiríji. Spíše jde o výsledek dlouhodobé politické a strategické úvahy, která zohledňuje řadu dalších faktorů. V každém případě je francouzské stanovisko velmi povzbuzující zprávou. V záplavě zpráv jinak velmi pochmurných by nemělo zapadnout.