Íránský prezident je populista

Čekalo se vítězství některého z reformních kandidátů, a když ne, tak alespoň umírněného konzervativce a v první řadě pragmatika Akbara Rafsandžáního. Především mladí Íránci, kteří tvoří velkou část voličstva, mají zkorumpovaného a hystericky islamistického režimu dost. Zdálo se, že dobře vědí, že stát i ekonomika musejí projít zásadními reformami a to že provede jen někdo s mezinárodním rozhledem. Přesto dostal největší důvěru ultrakonservativní kandidát, bývalý důstojník revolučních gard a nyní tedy i současný prezident Ahmadínežád.

Nenápadný padesátník si získal důvěru především obyčejných lidí - jeho největším mediálním trumfem byla skromnost a prostý původ. Před volbami například pozval novináře do svého domu, aby jim ukázal, že nemá bazén ani saunu - na rozdíl od některých jiných představitelů okázale nábožného režimu. A touto kartou jednoduchosti a lidovosti hraje prezident na domácím poli dodnes dodnes.

Jedním z největších současných problémů Íránu je zoufalá ekonomická situace. Oficiální nezaměstnanost přesahuje deset procent a podle ekonomů je ve skutečnosti dvojnásobná a týká se zejména mladé generace, která už dávno ztratila naděje na to, že se doma opravdu uplatní. Inflace dlouhodobě osciluje kolem patnácti procent a hospodářství se dostává čím dál více pod tlak okolních zemí, jako je třeba Čína, která je o poznání úspěšnější. Většina lidí v Íránu žije na hranici přežití. Pětiprocentní růst hospodářství, který statistici už třetí rok za sebou hlásí, není odrazem zdraví ekonomiky, ale rostoucích příjmů z exportu ropy. Íránská situace poněkud připomíná Sovětský svaz na počátku osmdesátých let - režim by se už asi dávno zřítil, ale pořád ho ještě drží peníze, které mu spadly do klína díky nečekaným příjmům z exportu nerostného bohatství.

Sám prezident Ahmadínežád šel do volební kampaně s heslem, podle kterého slíbil "položit výnosy z prodeje ropy na jídelní stůl každého Íránce". Jinými slovy se prezident domnívá, že z ropné hojnosti by měli mít prospěch všichni obyvatelé. Jako heslo to zní hezky, ale podívejme se na to, co to znamená v praxi. Prezident nechal úředně zvýšit mzdy všem zaměstnancům ve státních podnicích - těch je v Íránu hodně a nejsou na tom ekonomicky nejlépe. Zároveň zvýšil minimální mzdu všem zaměstnancům, zdvojnásobil státní příspěvek všem novomanželům a donutil banky snížit úrokové míry. To zdaleka není vše, co hezkého pro Íránce jejich prezident udělal, Jediné, co neudělal, je to, že se nezajímal, z čeho tyto věci státní pokladna uhradí.

Podle některých tvrzení patří íránský prezident k přívržencům šíitské apokalyptické teorie, podle které už brzy přijde na zem takzvaný "skrytý imám" a pak budou veškeré ekonomické problémy, včetně státních dluhů nebo vysoké inflace vyřešeny, takříkajíc, nadpřirozenou cestou.

Pravděpodobnější ale je, že Ahmadínežád počítá s tučnými příjmy z prodeje ropy, které mu pomohou jeho lidumilnou politiku financovat alespoň po tu dobu, co on bude u moci. Írán je čtvrtým největším producentem ropy na světě - suroviny, jejíž cena se během pár let vyšplhala na více než dvojnásobek. Proto íránské příjmy z prodeje ropy rostou poslední léta geometrickou řadou. Vloni to bylo nějakých 36 miliard dolarů, letos už to bude asi 49 miliard a příští rok dokonce 55 miliard.

Možná ještě důležitějším aspektem celé věci ale je, že současný íránský prezident využívá každé možnosti, jak posílit svou moc. Není tedy naivním prosťáčkem, který nerozumí základům makroekonomie, ale protřelým politikem, který ví, že jeho nejsilnější kartou je populismus.

Je třeba si uvědomit dvě věci. Za prvé, že Ahmadínežád je od islámské revoluce z roku 1979 prvním prezidentem, který nepochází z řad duchovenstva - je tedy, řekněme, "laickým islamistou". A druhou důležitou okolností je fakt, že íránští prezidenti formálně nemají příliš velké pravomoci. Mají tedy jen takový vliv, jaký dokážou získat vně úzkých ústavních a zákonných mezí jejich moci. Ahmadínežád zdroj své neoficiální moci našel v popularitě, kterou si buduje u těch nejchudších, nejprostších a nejméně vzdělaných obyvatel Íránu. Ti jsou kritičtí jak vůči liberálním reformátorům stojícím vně režimu, tak vůči jeho zkorumpované elitě. Ahmadínežád si buduje image toho, kdo zajistí kontinuitu nábožensko-politického systému, ale napraví jeho nespravedlnosti. Na rozdíl od všech svých předchůdců i dalších současncýh představitelů moci Ahmadínežád alespoň jednou za měsíc opustí Teherán a odjede do některé z provincií, hovoří s lidmi, je vidět v televizi a prosazuje se jako ten, kdo lidem přináší lepší život. A zatím se zdá, že mnoho Íránců mu to věří.

Zdá se tedy, že Ahmadínežád rozehrál pozoruhodnou vnitropolitickou hru, v níž se snaží strhnout na sebe co nejvíce vlivu. Pozoruhodné na této hře je zejména to, že jeho soupeři nejsou nějaký islámští liberálové a reformátoři, ale jiná odnož konzervativních obhájců systému, a to zejména z řad duchovenstva. Proti sobě tedy stojí na jedné straně islámští duchovní - což specialita šíitské verze islámu - a na druhé laik Ahmadínežád, který je o to radikálnější ve své rétorice.

Ve svém soupeření s představiteli íránského establishmentu má zatím prezident podporu někoho, kdo je v zemi pořád ještě nejmocnější, a tím je ajatolláh Chameneí. Ten kdysi býval až do smrti ajatolláha Chomejního sám prezidentem země. Ahmadíndžád jako laik Chameneího pozici nejvyššího duchovního vůdce země samozřejmě zaujmout nemůže. Ale v tom asi není hlavní příčina, proč má Ahmadínežád Chameneího podporu. Chameneí spíše tuší, že když se proti současným nepořádkům nepostaví někdo z konzervativců, udělá to po příštích volbách nějaký liberál. Ale to se v Íránu stejně jednou stane. A čím dříve, tím lépe nejen pro Íránce, ale i pro zbytek světa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .