Íránské volby

Když v roce 1997 nastoupil do prezidentského křesla Muhammad Chátamí, zdálo se, že další vývoj Íránu byl jasně určen. Tento reformě orientovaný politik přišel s příslibem politických reforem a uvolnění represe, která mladým Íráncům vadila více než jejich rodičům. Chátamí měl podle mínění západních komentátorů - ale možná i samotných Íránců - sehrát roli perského Gorbačova, který vidí neudržitelnost situace a i když ještě věří dohasínajícímu systému, je zároveň jeho hrobařem. Když ovšem Chátamí odcházel před třemi lety po dvou volebních obdobích z funkce, nenahradil ho nějaký íránský Jelcin, ale politik o mnoho konzervativnější: současný prezident Ahmadínežád. Od té doby se íránští reformisté snaží vzpamatovat ze šoku, který jim sami voliči uštědřili. Ukázalo se, že venkovské obyvatelstvo zpracované propagandou je pořád ještě početnější než reformě naladění obyvatelé měst.

Konzervativci se tedy ukázali být mnohem agilnější než třeba brežněvovské síly v Sovětském svazu 80. let. Když jim Chátamího příznivci koncem 90. let uštědřily bolestný zásah zvolením umírněného prezidenta, začali systematicky pracovat na svém návratu k moci. Pomineme-li nikým neohrožovaný vliv nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Chamenejího, krok za krokem získávali podporu ve volených orgánech. Před pěti lety například získali převahu v teheránské městské radě, o dva roky později v parlamentu a nakonec toto úsilí vyvrcholilo zvolením zmíněného prezidenta Ahmadínežáda.

Teprve koncem předloňského roku se také reformisté začali vzpamatovávat, když v místních volbách zaznamenali úspěch, a to právě na úkor konzervativněji naladěných kandidátů. Refrormní kandidáti pronikli i do Shromáždění znalců, které volí nejvyššího vůdce, jenž má větší vliv na další směřování země než samotný prezident. To, jestli se reformisté opravdu vzpamatovali, se teprve uvidí. První velké měření připadá právě na tento pátek, kdy jdou Íránci k parlamentním volbám.

O rozruch se už předem postaraly íránské orgány, které z politických důvodů z kandidátek vyškrtly rekordních 2200 kandidátů z celkem 7 tisíc uchazečů. Neúspěšný íránský Gorbačov - tedy zmíněný exprezident Chátamí - to označil za katastrofu. Mezi diskvalifikovanými kandidáty bylo na třicet dosavadních poslanců, což nakonec úřady vedlo ke zmírnění restriktivního přístupu a menší část zavržených kandidátů připustilo k volbám.

Takřka všichni vyřazení kandidáti se hlásili k reformnímu proudu, šlo třeba o vydavatele k režimu kriticky naladěných novin a časopisů. Jejich postoj úřady označily za nepřátelství vůči islámské republice. Například významný konzervativní politik Hamidréza Taraghí prohlásil, že tito lidé nebyli vyřazeni kvůli svým reformním názorům, ale proto, že nevěří v íránskou ústavu a nejsou oddaní islámskému systému. Smějí prý být členy společnosti, ale neměli by mít v rukou moc, formuloval postoj režimu Taraghí.

Když ovšem mluvíme o konzervativcích, je třeba vědět, že dnes se jedná o síly dvojího druhu - jednak jsou to politici pocházející z řad mulláhů, kteří stále věří v ideály revoluce, ale také jde o muže, kteří jsou spjati s s islámskými republikánskými gardami. Jde o paralelní vojenskou strukturu, které se podařilo zaujmout výhodné ekonomické pozice. Právě oni získali v poslední době v konzervativním táboře navrch.

Konzervativní síly vědí, že se nyní hraje o hodně. Společnost je značně nespokojená zejména s ekonomickými poměry. Když zhruba před měsícem probíhaly oslavy íránské islámské revoluce z roku 1979, jejich účastníci spíše než hesla na podporu režimu provolávaly protiamerická a protiizraelská hesla. Dokonce i k režimu přátelsky naklonění Íránci se ptají, jak je možné, že jejich vláda není schopna zajistit alespoň elementární blahobyt. Zatímco cena ropy, jíž je Írán jedním z největších vývozců na světě, stoupla v posledních několika letech téměř pětinásobně a příjmy dosahují asi 50 miliard dolarů ročně, životní úroveň v samotné zemi nestoupá. Naopak, obyčejné lidi sužuje dvacetiprocentní inflace a dokonce i tak absurdní dopady, jako je nedostatek benzínu, který byl opakovaně vydáván jen na příděl. Írán totiž sice vyváží miliony tun ropy, ale palivo pro automobily musí dovážet, protože země nemá dost vlastních rafinerií.

Páteční volby jsou jakousi předehrou k dalšímu dějství. Už příští rok bude znovu kandidovat ne prezidentskou funkci Mahmúd Ahmadínežád. Ten byl v roce 2005 zvolen právě proto, že širokým vrstvám slíbil spravedlivé přerozdělení nově nabytého bohatství. To on sám označil za naplnění odkazu revoluce, ale zatím se nic takového neděje. LIdová nespokojenost tedy hraje do karet reformistů, i když si zároveň mnoho lidí pamatuje, jak byli reformisté v uplynulých letech postiženi vnitřním rozbrojem a hádkami, z čehož se poučili hlavně jejich konzervativní protivníci.

Ti mají na své straně dvě silné zbraně. Jednak podporu sil, které v Íránu opravdu rozhodují, tedy například duchovního vůdce Chameneího a také Shromáždění znalců, které je de facto nadřazeno parlamentu. A pak je to mezinárodní situace, která podněcuje tradiční íránský nacionalismus a odpor vůči cizině. Konzervativním silám se daří udržovat v lidech pocit, že jejich země je ohrožena Západem. Sankce, které nedávno schválila Rada bezpečnosti OSN za nedostatečnou spolupráci Teheránu ve věci jaderného programu, jsou v tomto ohledu tím, o čem konzervativci mohli jenom snít. Podařilo se jim totiž přesvědčit velkou část veřejnosti, že podporovat současný režim je vlastně totéž, jako bojovat za svou vlast. Západ je tedy v tomto ohledu ve dvojích kleštích - zvyšování tlaku na Írán může být stejně nebezpečné jako jeho snížení, a dokonce může vést k tomu, že i íránští reformisté, aby udrželi tempo, přijmou konzervativní rétoriku a jestřábí zahraničně politický pohled. Naději na příznivý vývoj naopak poskytuje fakt, že velká část takzvaných konzervativců jsou ve skutečnosti pragmatici, jejichž cílem je hlavně udržet výhodné ekonomické pozice, a kteří před apokalyptickými vizemi Mahmúda Ahmadínežáda dají přednost třeba i domluvě se západem, pokud to pro ně bude výhodnější. O tom, kdo bude mít v parlamentu hlavní slovo však budeme vědět až poté, co komisaři spočítají hlasy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .