Írán - první výročí nepokojů

Vraťme se o nějakých 370 dní zpátky. Tehdy vrcholila předvolební kampaň, v níž proti sobě stál dosavadní prezident Ahmadínežád a několik vyzyvatelů, většinou považovaných za reformisty. Předním představitelem těchto sil byl Hosejn Músáví, někdejší zastánce tvrdé linie, nyní ovšem rozhodný zastánce islámské republiky s lidskou tváří. Atmosféra ve velkých městech tehdy jednoznačně přála změně – mladí a vzdělaní lidé už měli dost jak ekonomických potíží a izolace země, tak i obtěžování ze strany nohsledů režimu. O to větší šok veřejnost utrpěla, když údajně neoblíbený Ahmadínežád získal nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů.

Komentátoři, včetně toho, který právě hovoří, tehdy ještě chvíli spekulovali o tom, čím je Ahmadínežádovo nečekané vítězství způsobeno, než velká část Íránců udělala vlastní závěr – totiž že volby byly zfalšované. Nevěřili, že Ahmadínežád, navzdory trvající podpoře konzervativnějších a méně vzdělaných obyvatel venkova, mohl získat takový počet příznivců. Mohutné bouře, které se odehrávaly v několika velkých městech za účasti statisíců nebo možná i milionů lidí, se však režimu během několika měsíců podařilo dostat pod kontrolu, a to bezprecedentním nasazením milicí Basídž. Tím si podle některých odborníků islámská republika odcizila další část společnosti, protože v jejich očích ztratila autoritu a spolehla se na pouhou moc. A to tím spíše, že celá řada z těch, kdo byli na demonstracích zatčeni, byli ve vezeních surově biti, a údajně i mučeni a sexuálně zneužíváni.

Výsledkem však v každém případě bylo, že naděje vkládané do pozvolné a zákonné změny zmizely, a byly naopak vystřídáno novým typem režimu – mnohem větší úlohu v dosavadní údajné teokracii převzali laici z Revolučních gard, samostatné ozbrojené kliky, která za posledních dvacet let prorostla i do ekonomiky a dokonce i médií.
Zásadní otázkou, kterou si nekladou zdaleka jen sami Íránci a jejich přátelé, je, jak a kam se bude situace dále vyvíjet. Během víkendového výročí se žádné masové demonstrace nekonaly, a to zčásti kvůli strachu veřejnosti, a zčásti také proto, že sami přední představitelé zeleného hnutí raději akce na ulici odvolali.

Na věc můžeme nahlížet dvojím způsobem. Pesimisté nyní říkají, že lidé jsou zastrašeni; že jejich vůdcové, ve skutečnosti sami zklamaní fundamentalisté, nemají dost představivosti a odvahy, aby uvedli do pohybu skutečnou opoziční sílu; a že režimu se podařilo přežít smrtelnou krizi, po níž naopak pookřál. Tedy režimu, který, jak jsme se již zmínili, v posledním roce značně změnil svou povahu, vyvinul se z teokracie ve vojenskou diktaturu s náboženským nátěrem – nezapomeňme, že Ahmadínežád je laik, nikoli duchovní, a i Chamenejí se na četné duchovní nemůže spolehnout. Naposledy musel režim před dvěma týdny veřejně umlčet vnuka ajatoláha Chomejního, který u hrobu svého děda a zakladatele islámské republiky vyslovil odporu reformnímu hnutí. Úřady nyní více než kdy dříve kontrolují tok informací, od vypínání internetu až po odposlouchávání telefonů. Dokonce i exiloví aktivisté začali být opatrní, protože íránští agenti prý operují i v zahraničí.

Na opačné straně škály hodnocení současné situace jsou optimisté, kteří říkají, že takzvané zelené hnutí, tedy úsilí o liberální reformy, jen rozumě vyklidilo ulice, na nichž s převahou ozbrojené moci nemohlo vyhrát. Nyní prý pomocí inovativních přístupů, jako je vytváření virtuálních síti, kutá v samotných základech režimu, který už je jen slupkou. Neboli, jak říká jeden íránský aktivista, současné zřízení je v Íránu předmětem tak velkého a všeobecného opovržení a nenávisti, že dokonce i íránský režim nenávidí íránský režim. Nyní je tedy prý nutné počkat, až se chátrající stavba zřítí sama pod vlastní vahou.

K tomu snad mohou přispět některá z mezinárodních opatření proti íránskému režimu, ke kterým nedávno Rada bezpečnosti připojila čtvrtou sadu sankcí, jež zasahuje zejména společnosti a osobnosti spojené s tamním jaderným programem. Íránský stát jako takový projevuje malou schopnost efektivně zužitkovat neuvěřitelné nerostné bohatství, které má vláda k dispozici, a to obrovské masy lidí frustruje o to více, o co lépe jsou si toho vědomi. Vzhledem k vysoké porodnosti v 80. a 90. letech a dobrému vzdělávacího systému tvoří podstatnou část tamní společnosti mladí a vzdělaní lidé, kteří vědí, o co kvůli současné politice přicházejí.

Snad je také užitečné poznamenat, že i když se Revolučním gardám podařilo do značné míry zmocnit se státu a podstatné části ekonomiky, jejich experti neprojevují velký manažerský talent, a stahují ukořistěné podniky i celé íránské hospodářství k zemi. To znamená, že až se k politickým nespokojencům přidají i obyčejní ekonomičtí protestující, věci získají zcela nový rozměr – vzpomeňme na slavné vystoupení Miloslava Štěpána před dělníky v listopadu roku 1989, které skončilo fiaskem. Tuto nepolitickou sílu však zatím zelené hnutí nepodchytilo a nezorganizovalo.

Nikdo, ani politici, natož politologové, nemá křišťálovou kouli, a nikdo neví, kdy se údajně již prohnilá stavba zřítí – zatím totiž stojí poměrně stabilně, jak se ukázalo během nynějšího prvního výročí neúspěšných protivládních bouří. A už vůbec nikdo neví, jak bude vypadat zřízení, které to současné dříve nebo později nahradí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.