Irák: nejisté referendum

Pozornost se soustřeďuje na čtyři klíčové provincie, přesněji řečeno na dvě z nich - neboť zbylé dvě, Anbar a Salahudín, ústavu s největší pravděpodobností odmítly. První z nich je centrem sunitského odporu a sídlí v ní pravděpodobně terorista Zarkáví. Volební účast se tam odhaduje na 90% a proti ústavě hlasovalo zřejmě 99% voličů. Druhá provincie je dalším centrem odporu a nachází se v ní rodné město Saddáma Husajna: Tikrít. Volební účast byla 80%, proti hlasovalo nejspíš 70% lidí.

Jak to bylo ale v klíčových dvou, v Ninive a Dyale? Tam byly výsledky podstatně vyrovnanější. I tam se sice předpokládá, že arabští sunité hlasovali vesměs proti ústavě. Otázka ale zní, zda jim místní kurdské a šíitské menšiny zabránily v získání dvoutřetinové většiny. Předběžně se zdá že ano, a to i za mechanického předpokladu, že sunité hlasovali proti a šíité s Kurdy naopak pro. Je-li to správný výsledek, pak bude ústava schválena, protože na její zablokování potřebovali odpůrci dvě třetiny hlasů ve třech provinciích. Získali by je jenom ve dvou.

Pozitivní výsledek předpovídala už během víkendu šéfka americké diplomacie Condoleezza Riceová, která také uvedla přibližný odhad volební účasti: 63 nebo 64%. Ve skutečnosti se účast vyšplhala ještě o procento výš, a právě to se dá nepřímo považovat za dobrou zprávu, co se týče osudu ústavy. Jinými slovy, čím více Kurdů a šíitů šlo hlasovat, tím větší byla pravděpodobnost, že ústava projde. Nedá se ale samozřejmě vyloučit ani příjemné překvapení, že někteří arabští sunité ústavu podpořili.

Položme si tedy otázku, jaký význam bude mít kladný výsledek. O psychologickém účinku není třeba pochybovat. V očích běžného Iráčana to bude další důležitý krok směrem k normálu. Pro většinu lidí je samozřejmě podstatná bezpečnost a materiální situace jejich rodin. I ten, komu připadá politika vzdálená, ale přijetí ústavy zaregistruje. Problém nastane snad jen v provinciích arabských sunitů, kde budou oni sami považovat výsledek referenda za svoji další porážku.

Když ale odhlédneme od psychologie, můžeme s naprostou jistotou konstatovat, že přijetí ústavy je lepší i pro samotné sunity. Myšlenka, že se jim podaří odstranit z textu federalismus, je zcela nesmyslná. Po mnohaletém útlaku pod režimem Saddáma Husajna je totiž právě federalismus nadějí Kurdů a šíitů. A této naděje určitě nejsou připraveni se vzdát. Existence ústavy naopak pomůže budovat domácí instituce, jež by měly postupně přebírat zodpovědnost za všechny oblasti, včetně bezpečnosti.

Dodejme ale, že ve zmatcích kolem textu se pár dní před hlasováním objevil návrh, podle kterého se po prosincových volbách vytvoří komise, jež bude ústavu zgruntu revidovat. Byla za tím snaha získat na poslední chvíli přízeň sunitů. Nakolik se vyplatila, to se ukáže až po sečtení jejich hlasů. Zatím se zdá, že zásadní změnu nepřinesla.

Kuriozitou je, že referendum se konalo přesně tři roky po posledním volebním divadle, které zinscenoval Saddám Husajn. Bylo to 15.října 2002 - a výsledky byly typicky diktátorské. Husajn byl jediným kandidátem a získal rovných 100% hlasů. Udělil si mandát na dalších 7 let. Jeho poradci to pak interpretovali jako vítězství demokracie. Ostře to ovšem kontrastovalo se scénami, jež se divákům na celém světě naskytly po dobytí Bagdádu, kdy nadšení obyvatelé odstranili obří sochu nenáviděného diktátora.

Jisté je, že od ústavy se nedá očekávat vyřešení bezpečnostní situace. Nakonec, hlasování arabských sunitů ukázalo, že jejich odpor vůči současnému vývoji nadále trvá a je poměrně zásadní. Je tedy logické, že se to bude projevovat i v každodenních teroristických útocích. Velice těžkou (a důležitou) otázkou bude budování sunitských bezpečnostních sil. Je totiž těžko představitelné, že zodpovědnost za tamní situaci převezme policie, složená z Kurdů a šíitů.

Z formálního hlediska by ale ani odmítnutí ústavy celkový proces nezastavilo. V procinci se budou konat volby a vytvoří se nový parlament. Právě ten by pak určil komisi, jež by nové znění ústavy dodala. Takhle se bude text pouze upřesňovat. Menší hádky to ale znamenat nebude. A kdy budou získáni arabští sunité k pozitivním postojům? To je otázka, na kterou se neodpovídá v řádech let, ale spíš generací. Podobně jako na naši obnovu po komunistickém temnu.