Irák čtyři roky po pádu režimu Saddáma Husejna

V té první chvíli jsme v televizi mohli pozorovat upřímný údiv a nadšení na tvářích obyčejných lidí kolem a pak ještě jakési hromadné davové oslavy, které tehdy musely být spontánní. Hned potom se ale tamní vývoj začal spojencům vymykat z rukou...

Současně s odstraňováním všudypřítomných portrétů svrženého diktátora z bagdádských ulic a náměstí docházelo totiž v následujících dnech především k rabování - nejen v samotném prezidentském paláci a Saddámově rezidenci, ale i k rabování obyčejných obchodů se vším možným. Slýchali jsme tehdy vysvětlení, že prý je to v takových chvílích celkem normální, že prý v každé zemi se v okamžiku převratu najdou lidé, kteří využijí mimořádné historické situace k osobnímu obohacování. Tak rozsáhlé rozkrádání však asi nikdo nečekal.

Okupační vojska měla tak hned o pořádný kus práce navíc: vedle likvidace zbylých ozbrojených sil poraženého režimu a jejich pacifikování, museli vojáci se zbraní v ruce hlídat i obyčejné obchody s potravinami anebo jakýmkoli jiným zbožím. Že se jim to nemohlo podařit je snad samozřejmé. Jak by vůbec mohla tak početně malá okupační armáda "uhlídat" statisíce zlodějů v zemi?

Můžeme tedy konstatovat, že hned v první chvíli nastal "kolaps" z hlediska bezpečnosti. Západní spojenci se však v té době hlavně zabývali sestavením prozatímní vlády a v duchu amerických představ o budoucí irácké demokracii začali připravovat první irácké svobodné volby. To se ale ukázalo být mnohem větším oříškem, než čekali.

Připrava voleb trvala nesmírně dlouho a ani jejich výsledek nepřinesl zemi vládu, která by opravdu získala podporu většiny tamních obyvatel. Vzpomeňme jen na zdlouhavé přípravy irácké ústavy, kterou po nekonečnou řadu měsíců schvalovalo k tomu určené ústavodárné shromáždění. To v době, kdy se stále v zemi na různých místech bojovalo a někdy měly tyto boje na obou stranách velice krvavé následky. Povstalci vždy znovu nabírali sil a útočili zákeřně a ze zálohy na všechny představitele nového režimu: na policisty, soudce, vládní úředníky, ale i na úplně nevinné a prosté lidi na ulicích, jen aby napáchali škody...

Na základě nově schválené ústavy byly asi po dvou letech uspořádány první parlamentní volby a po prozatímní vládě mohla konečně nastoupit řádná vláda jím vybraná. Ale i toto její jmenování trvalo neúměrně dlouho a začínalo být jasné, že iráčtí sunité, šíité a Kurdové se nechtějí (či nemohou) dohodnout.

Mezitím se ukázalo, že jeden z hlavních důvodů invaze - údajné zásoby zbraní hromadného ničení, které měl mít režim Saddáma Husejna k dispozici - v zemi nejsou a s největší pravděpodobností před spojeneckou invazí ani nebyly. To by jistě mohla být dobrá zpráva, kdyby se k ní Washington postavil čelem. Sledovali jsme ale spíše uhýbavé odpovědi na přímé otázky v duchu marného očekávání, že se snad nějaké ty zbraně časem ještě najdou... Svou odpovědnost v té věci později přijal snad jen bývalý americký ministr zahraničí Colin Powell, to však až v době, kdy ho v úřadě nahrandila Condoleeza Riceová, a veřejně se omluvil za mylné informace, které měl před invazí k dispozici.

Neschopnost západních spojenců zvládnout bezpečnostní situaci v Iráku trvá de fakto dodnes, nejspíše z mnoha důvodů, ale přispěla k tomu i velká chyba, jíž se tam spojenci v prvním okamžiku dopustili - rozpuštění původně Saddámem ovládané irácké armády. Po jejím rozprášení bylo totiž velice obtížné sestavit armádu novou, podobně jako policii - a teprve po trpkých zkušenostech zrušilo irácké vedení podmínku, že členové ozbrojených sil se nemohou rekrutovat z řad bývalých armádních důstojníků. Tato chyba nejspíše zdržela proces "normalizace".

Jak se bude situace v Iráku vyvíjet dál, dnes nikdo zřejmě neví. Země je v podstatě na rozpadnutí, k němuž by určitě došlo, kdyby teď Američané z Iráku odešli. Centrální vláda je slabá a nemá situaci pod kontrolou. Jak dlouho tam ale mohou američtí vojáci zůstat, nemají-li už k tomu na své straně domácí, tj. americké veřejné mínění? Dva roky, do konce vlády George Bushe? Východiskem se nakonec asi stane nejméně špatné ze všech špatných řešení. A pak teprve budeme moci hovořit o nějakém "poučení".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .