Irácké volby
Obava, že irácké volby skončí fiaskem, se nenaplnila. V některých oblastech volilo i osmdesát procent obyvatel, celkově se odhaduje šedesátiprocentní volební účast. S tímto výsledkem přitom nelze srovnávat procenta dosažená v zemích, které se těší stabilitě. Iráčané, kteří šli k volebním urnám, riskovali životy, což je něco, co si obtížně umíme představit. Některé komentáře připisují odvahu Iráčanů jejich přesvědčení, že účastí ve volbách hlasují proti násilí.
To by ovšem znamenalo, že útoky teroristů byly kontraproduktivní. Přímo v den voleb se proti hlasování angažovalo třináct atentátníků, z toho devět sebevrahů, kteří připravili o život pětatřicet lidí. Každý zmařený lidský život je samozřejmě tragédií, nicméně v kontextu irácké reality je to pro teroristy fiasko. Svět totiž včera obdržel jasný signál, že abú Músa Zarkáví či Bin Ládin nereprezentují irácké veřejné mínění. Americká vojenská přítomnost sice nejspíše není něčím, co by většinu Iráčanů těšilo, ale zdá se, že vědí, že nejlepším způsobem, jak ji zkrátit, je právě volba ústavodárného sboru, po té volba legitimní reprezentace a souběžně s tím výcvik policistů a vojáků, kteří budou schopni bez zahraniční asistence bojovat se zahraničními teroristy.
Iráčany zcela pochopitelně obtěžuje, když se na jejich území odehrává válka, která s nimi nemá mnoho společného. Rádi by dvacet čtyři hodin denně používali elektřinu a vodu, chodili do práce, provozovali své živnosti a těšili se životní úrovni, kterou jim nabízí státní ropné bohatství. Má-li mít zamotaná situace v Iráku nějaké dobré řešení, pak ho nemá v ruce Al-Káida ani Bílý dům, ale obyčejní lidé, iráčtí voliči, kteří chtějí normálně žít. Alespoň po včerejšku to tak vypadá.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
