Irácká krize se stala i českým tematem

Rozdílné bylo také chování přítomné veřejnosti, neboť šlo o dvě různé televize a o dvě různá publika. V obou případech se však k iráckému problému tentokrát vyjadřovali převážně lidé mladí a to i nováckém Kotli. Ti si ovšem v ničem nezadali s obvyklými emocionálními dealery starších kotelníků a zasypávali chudáka ministra Tvrdíka výkřiky o tom, že posílá na smrt naše vojáky ku pomoci onomu texaskému kovboji, jemuž prý naše vláda bezuzdně slouží.

Vcelku se to velmi podobalo komunistickým manifestacím, při nichž pan Grebeníček nazývá prezidenta USA globálním magorem a tak podobně. Takovéto křiklouny Jaroslav Tvrdík sotva přesvědčil, když do omrzení opakoval, že naši vojáci odcházejí na střední východ zcela dobrovolně. Pomiňme teď, proč hlavně, a že podle rozhodnutí vlády a Parlamentu budou nasazeni jen v případě společného postupu Spojených národů, bez toho jen na poskytnutí pomoci lidem postiženým eventuálním užitím biologických zbraní.

Druhý televizní pořad už tradičně mnohem kultivovanější a tudíž samozřejmě vysílaný jen na menšinovém druhém veřejnoprávním okruhu, tedy pořad Na hraně, dal prostor většímu počtu mladých lidí, aby se k irácké problematice vyjádřili. Názory zde zdaleka nebyly jednotné a je přitom příznačné, že nejvíce proti zásahu mluvili dva přítomní Američané. Ale když se nakonec hlasovalo, výrazná většina byla pro spojeneckou akci. Jak známo, názory lidí v této věci se rozdělují do tří skupin.

Většina zastává jakési mnichovanské stanovisko, nechat zlo, až zaútočí samo a i pak ještě hodně váhat, zda-li už nastal ten pravý čas se bránit a nebo ještě protentokrát ustoupit. Menší skupina, která by s válkou proti Iráku souhlasila, se pak dělí na ty, kteří hodlají podporovat jen akci vyhlášenou Radou bezpečnosti OSN a na notorické přátele Ameriky, kteří k této zemi cítí vděčnost za to, že Evropě rozhodujícím způsobem pomohla vyhrát tři světové války.

Dvě horké a jednu studenou. Zdá se však, že tento argument oné třetí ryze proamerické skupiny v dané chvíli tak docela nezabírá. Není totiž úplně jasné, zda-li Bushova dnešní Amerika je totéž, co byla Amerika Willsonova, Rooseweltova a Reaganova a co by možná byla Amerika Al Gorova, kdyby byl uznán faktický výsledek posledních prezidentských voleb, kdy Al Gore v celonárodním součtu získal víc hlasů než Bush. Ostatně ani v této chvíli není docela jasné, zda-li je Bushův tým úplně jednotný v tom, že Amerika má proti Saddámovi podniknout víceméně sólovou akci, jak to občas připouští sám prezident a jeho viceprezident, respektive ministr obrany, když velmi vlivný a vysoce oblíbený ministr zahraničí chce zřejmě dát přednost akci tak či onak kolektivní.

Zde není bez zajímavosti informace amerického korespondenta týdeníku Respekt, že proti akci v Iráku bez souhlasu Rady bezpečnosti se loni vyslovil i James Backer, ministr zahraničí ve vládě George Bushe staršího, který se také výrazně přičinil o soudní vítězství současného prezidenta při sporech ohledně sčítání floridských volebních hlasů.

Také někdejší velitel NATO Wesley Clark se k Bushovým sólovým plánům vyslovuje kriticky. Dokonce ani onen proslulý dopis osmi evropských státníků, který vyzval k podpoře Ameriky, nemluví o nějakém sólovém angloamerickém angažmá a jeden ze signatářů Václav Havel před televizními kamerami řekl Georgi Bushovi při jeho pražské návštěvě, že souhlas Rady bezpečnosti považuje za žádoucí.

Takto opatrně se jak známo vyjadřují všichni čeští politici. Mnozí z nich ostatně mají dodnes nezkompenzované trauma z akce NATO proti Jugoslávii před čtyřmi lety, kdy situace byla mnohem přesvědčivější pro zásah proti Miloševičovi, než dnes proti Saddámovi, neboť Miloševičovy zločiny byly tehdy bezprostřední a očividné, stejně jako před dvanácti lety bylo zcela jasné, že Irák právě napadl sousední Kuvajt.

Tentokrát se však chystané tažení proti Iráku chtělo ještě psychologicky opřít o teroristické útoky z jedenáctého září 2001, což už jednou ospravedlnilo útok na Afghánistán. Výsledky v Afghánistánu byly ovšem jen dílčí, protože nevedly ke zničení organizace Al-Kaida a Usámu bin Ládina patrně nezabily. Ale aspoň porazily hnutí Taliban. V případě Iráku je však spojení s teroristickými útoky z jedenáctého září velmi vágní a zdravý rozum napovídám, že útok na Irák by mohl nebezpečí teroru proti Americe a Evropě spíše zvýšit.

Proto je nutné chápat, že i velmi seriozní lidé, jako je například britský politolog Timothy Garten Ash, který se v minulosti zpravidla dokázal ihned postavit na správné stanovisko, tentokrát váhá a přiznává svou nerozhodnost. A náš známý televizní komentátor Zdeněk Velíšek v článku pro týdeník Rozhlas jde ještě dál, když říká: "Nikdo nepochybuje, že Amerika válku vyhraje. Ale nebude to mír, nebude to úleva. Saddámové Husajnové by se z tváře matky Země měli odstraňovat chytřeji". Konec citátu.

Lze se vskutku jen podivit, proč právě tohle i bez velkého řinčení zbraní stále není možné ani pro zem tak všemocnou, jako jsou Spojené státy americké. Celý svět by jim pak místo protiválečných demonstrací určitě zatleskal.