Hrdinové třetího odboje?

Česká společnost je v mnoha ohledech až příliš pohodlná. Ukolébáni zvyšující se životní úrovní a starostmi každodenního života si lidé nechtějí připomínat, co už nemohou změnit. Na jednu stranu je to jistě správné, protože práce pomáhá rány na duši hojit nejlépe. Spravedlnost však potřebuje pozitivní vzory, a proto bychom nikdy neměli zapomínat trestat zlo a hájit dobro, třebaže je někdy není snadné od sebe oddělit. Existuje-li však široká společenská diskuse, pak má každý možnost udělat si vlastní názor a nezůstat lhostejný. Premiér Topolánek svým gestem jasně ukázal, že mu na minulosti českého národa záleží, a proto si za něj zaslouží uznání, ať už byly činy oceněných ze skupiny bratří Mašínů správné či nikoli.

Diskuse ve společnosti se často omezuje na jednotlivé případy bojovníků za svobodu. Je nepochybně mnohem snazší kritizovat přešlapy a selhání odpůrců komunistického režimu, kterých se během svých činů zákonitě dopouštěli, než si přiznat, že svůj podíl na historickém vývoji tichým přihlížením sehrála většina občanů poválečného Československa. Říká se, že český národ postrádá velké hrdiny a že se u nás víc než jinde daří pocitům ublíženosti a smíření se svým osudem. Proč je ale potom každé vystoupení z davu tvrdě kritizováno?

Bratři Mašínové byli nepochybně odvážní a pamětlivi odkazu svého otce se snažili aktivně vystupovat proti nesvobodě. V kritické době však byli velmi mladí a jejich akty protestu nahlíženy dnešní optikou spíše vzbuzují dojem, že si chtěli v pozitivním slova smyslu užít dobrodružství a dokázat režimu, že je tak snadno nechytí. O promyšlené cestě za osvobozením státu nicméně nemohla být řeč. Když po pár letech u amerických jednotek pochopili, že třetí světová válka nebude, ztratili o další činnost proti režimu zájem. I jejich současné odmítání návratu do České republiky má možná prozaičtější důvody, než jsou komunisté setrvávající u moci. Kdo by dobrovolně opustil rodinu a domov, aby žil v zemi, kde mu polovina lidí nemůže přijít na jméno?

Závažnější otázkou, která dodnes provází poválečný odpor proti komunistické moci, je jeho uznání za legitimní třetí odboj. Devatenáct senátorů z řad ODS, křesťanských demokratů a nezávislých předložilo návrh zákona, který by měl boj proti totalitnímu režimu postavit na roveň protihabsburskému a protinacistickému odboji. V tomto případě rozhodně nejde o laciná gesta, což dokládají i podpisy navrhovatelů, mezi nimiž nechybí Přemysl Sobotka, Václav Jehlička nebo Tomáš Töpfer.

Potřeba podobné úpravy se od schválení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a tzv. lustračních zákonů diskutovala již několikrát. Levice snad ze strachu z prozrazení veřejných tajemství snaze odčinit minulé křivdy vytrvale brání, ale poměrně nízká podpora pravicově orientovaných senátorů svědčí o pochybnostech i na opačné straně barikády. Zákon o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu si klade za cíl legalizovat mj. odboj se zbraní v ruce, což by mohl být i případ bratří Mašínů. V první řadě pojmenovává nepřítele, proti kterému bylo třeba bojovat, a na druhé straně vypočítává hrdiny a obránce demokratických ideálů. Činy, kterých se tito lidé dopouštěli proti tehdy platným zákonům s cílem změnit smýšlení občanů a oslabit moc nelegitimního vládnoucího režimu, by po dlouhých desetiletích měly být uznány a oceněny.

V důvodové zprávě k zákonu se praví, že ačkoli se boj proti nepříteli zdál být zdánlivě beznadějným a nesmyslným, ve svých důsledcích byl vítězný. Svým mravním odkazem totiž nepřímo přispěl ke konečnému pádu režimu v roce 1989 a v mezidobí pomáhal udržovat touhu po obnovení režimu práva a demokracie. S tím koresponduje i hlavní cíl zákonodárce ocenit bojovníky za jejich statečnost, a to nikoli finanční odměnou, ale především morálně. Konečně je třeba zmínit, že autorům byl inspirací slovenský zákon o protikomunistickém odboji schválený před dvěma lety. Je velkou ostudou, že v této věci zůstáváme za svými sousedy dodnes pozadu.

Členové odbojové skupiny bratří Mašínů jsou právem považováni za kontroverzní aktéry poválečné doby. I premiér Topolánek jim však svoji medaili předal jako ocenění občanského postoje a vystoupení proti nesvobodě a nikoli jako uznání vražd, kterých se Mašínovi ve spojitosti s útěkem do západního Berlína dopustili. Postoj, že je potřeba něco změnit a jasně se distancovat od zločinů totalitního režimu, se pomalu rozšiřuje i v nejvyšších politických kruzích. Do budoucna tak svítá aspoň malá naděje, že se obránci československé demokracie, kteří bojovali proti diktátu bezpráví, dočkají uznání či alespoň rehabilitace svých činů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .