Hrdinové kindertransportů byli naši rodiče. Teprve teď to chápu, říká Hugo Marom

Hugo Marom se narodil 9. října 1928 v Brně. Předkové jeho otce Rudolfa Maisela, legionáře a obchodníka, žili v Čechách stovky let, ze staré židovské rodiny pocházela i maminka, sportovkyně a olympionička. Koncem třicátých let si paní Maiselová uvědomila, jaké nebezpečí představuje Adolf Hitler a začala přemýšlet o emigraci. „Pochopila, že to, co píše v Mein Kampf, myslí vážně,“ říká Hugo Marom. Otec však nechtěl o odchodu ze země slyšet, odhodlal se až po okupaci - Maiselovi stihli vypravit do ciziny už jen děti.

Dětské transporty organizovali (řečeno dnešní terminologií) britští lidskoprávní aktivisté – nejen slavný Nicholas Winton, ale také Doreen Warrinerová a Trevor Chadwick, Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová, Josephine Pikeová a řada dalších. V srpnu 1939 odjížděli díky nim Hugo a jeho bratr Rudolf do bezpečí, ale také do neznáma - o Británii nevěděli téměř nic, Hugo uměl anglicky pár vět.

„My jsme se přesto necítili nějak strašně, bylo to, jako jet někam na tábor,“ vzpomínal vloni na podzim v Tel Avivu: „Nesrovnatelně horší to bylo pro rodiče, kteří museli udělat neobyčejně těžké rozhodnutí. Museli nám dodávat odvahu, a přitom nevěděli, kdy a jestli vůbec nás ještě uvidí a jak budeme žít. Mohli si s námi jenom psát, a to ještě velmi omezeně. Mám velkou rodinu, a teprve teď chápu, co to pro rodiče muselo znamenat – vzdát se dětí. Byli to skuteční hrdinové těch kindertransportů, nemělo by se na ně zapomenout. Myslím, že by měli mít pomník.“

Hugo Marom (Maisel) cca pětiletý 1933 nebo 1934|foto: Post Bellum

Mám velkou rodinu, a teprve teď chápu, co to pro rodiče muselo znamenat – vzdát se dětí. Byli to skuteční hrdinové těch kindertransportů, nemělo by se na ně zapomenout. Myslím, že by měli mít pomník.

Rodiče Maiselovi se ocitli ve velmi těžké situaci i proto, že Hugo s Rudolfem měli ještě třetího, nevlastního bratra, který se jmenoval Josef – původně měl do ciziny odjíždět i on, ale protože šlo o osvojené křesťanské dítě, odebrali je Němci (snad gestapo) krátce po okupaci. O Josefově osudu pak Hugo nic nevěděl, podrobnosti zjistila po dvaasedmdesáti letech novinářka Lidových novin Judita Matyášová.

110 Svadrona - Noční stíhači 1953|foto: Post Bellum

Pomohl jim taxikář

Když se Hugo s Rudolfem dostali do Londýna, měl na ně na nádraží čekat opatrovník – nikdo ale nepřišel a pět kluků (bratři Maiselovi a Tomaszovi) zůstalo na Liverpool street station až do noci, dokud si jich nevšiml místní taxikář, který se rozhodl, že se o ně postará: „Ptal se, na co čekáme. Řekl jsem, že nevíme. A on, jestli prý nemáme hlad. Tak jsme řekli, že ano, tak on dal našich pět kufrů do taxíku a vzal nás na fish and chips. To jsem neznal a dodnes je to moje oblíbené jídlo. Pak nás odvezl k sobě domů.“

Hugo Marom jako kadet letectva 1948|foto: Post Bellum

Po dvou dnech našel taxikář pro kluky místo na ubytovně německých židovských uprchlíků: „Tenkrát byli Němci prostě nepřátelé. A v dopise, který ještě mám, mi rodiče psali, že máme být s těmi dětmi zajedno, že se s nimi nemáme prát, protože to jsou taky Židi, ne Němci.“

Bratři Maiselovi pak prošli různými britskými opatrovnickými rodinami, Hugo se ve třinácti letech začal učit ševcem a nakonec se oba dostali na Československou státní školu ve Walesu, kde studovaly děti československých diplomatů a vojáků. Rodiče Maiselovi byli za nacismu zavražděni, stejně jako většina příbuzných.

Hugo Marom se po osvobození vrátil do Československa, absolvoval pilotní výcvik a v devětačtyřicátém odjel do Izraele. Na dva týdny se ještě zapojil do války o nezávislost, pak se stal pilotním instruktorem a velitelem pilotní školy Kfar Sirkin. Roku 1953 byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů, testoval také letadla pro izraelskou armádu.

Hugo Marom 2014

O svém osudu vyprávěl Hugo Marom v nedělních Příbězích 20. století, které vysíláme na Českém rozhlase Plus v obvyklém čase: v neděli ve 20:10. Pořad tentokrát připravil Adam Drda.