Hrátky s rozpočtovými čísly

Rovněž opozice si dovede představit deficit kolem 50 miliard. Problém je v tom, že ten kdo nese vládní odpovědnost, se na rozpočtové příjmy a výdaje dívá poněkud jinou optikou. Ta je ovlivněna tradiční nechutí přikročit k razantním škrtům na výdajové straně, za které nese vláda politickou odpovědnost. Topolánkova vláda není v tomto směru žádnou výjimkou. Zároveň v koaličním kabinetu je potřeba vyvažovat stranické zájmy. Nejde tudíž "zaútočit" na resort koaličního partnera a dramaticky mu snížit objem financí. Vládě tak opakovaně nezbývá, než ohromovat veřejnost katastrofickými scénáři.

Nejinak tomu bylo letos. Premiér Mirek Topolánek dnes totiž ve sněmovně tvrdil, že bez přijetí zákona o stabilizaci veřejných financí by schodek na příští rok činil místo zhruba sedmdesáti miliard sto padesát. Samozřejmě tuto sumu nelze důkladně ověřit, protože by záleželo na celé řadě okolností. Proto je velmi malá pravděpodobnost, že by sto padesát miliard ve skutečnosti hrozilo. Navíc pokud by vláda chtěla, mohla by klidně naplánovat i schodek výrazně vyšší než sto padesáti miliardový, byť by v Bruselu nad jejím počínáním asi jen nechápavě kroutili hlavou. V této souvislosti je dobré připomenout, že podle metodiky Evropské unie nelze hovořit o zhruba sedmdesáti miliardovém schodku na příští rok, ale o deficitu převyšujícím zhruba o dvě desítky stomiliardovou hranici.

Samozřejmě při sestavování rozpočtu se dá nejrůznějším způsobem kouzlit s čísly. To však není úplně podstatné. Důležitý je reálný výsledek. Ten je takový, že Česká republika má i v následujícím roce zajištěn nárůst státního dluhu. Vzhledem k tomu, že tuzemské hospodářství už několik let za sebou vykazuje velmi dobrou kondici, to není zjištění zrovna potěšující. Stát totiž vybírá na daních čím dál tím víc, přitom ještě větší sumu dokáže bez problémů utratit. Z tohoto úhlu pohledu je pozoruhodné, jak s takovýmito příjmy zachází.

Pohled do státního rozpočtu na příští rok například ukazuje, že výrazně přidáno dostávají ministerstva vnitra a spravedlnosti. Přitom neproběhla žádná veřejná debata o tom, zda je to správně a proč zrovna tyto resorty si zaslouží více peněz. Podobné je to s nalitím dalších desítek miliard korun na výstavbu či údržbu silnic a dálnic. Tedy do projektů, které jsou v evropském měřítku výrazně dražší a které vyvolávají podezření, zda například náklady na vybudování jednoho kilometru dálnice odpovídají skutečně realitě. Naopak politiky často proklamovaná podpora vzdělání, vědy a výzkumu se v rozpočtové realitě projevuje de facto v poklesu přísunu státních peněz.

Pod pláštíkem vzletných frází o reformním rozpočtu je tak skryta tvrdá realita. Ta je taková, že se kabinet momentálně nepokouší o zásadní obrat ve vývoji deficitu státního rozpočtu, ale pouze o dílčí úpravu. Ta má zajistit stlačení schodku pod tři procenta hrubého domácího produktu, tak jak požadují tzv. maastrichtská kritéria pro zavedení eura. Svým způsobem by to nemuselo být málo. Problém je v tom, že k tomuto výsledku výrazně přispívá růst hrubého domácího produktu, který umožňuje vejít se pod tříprocentní hranici i se schodkem oscilujícím kolem stovky miliard.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .