Hrátky s průzkumy

Případný zhruba dvou procentní rozdíl totiž patří do kategorie možné statistické chyby, takže jen na základě získaných čísel si vítězstvím nemůže být jista ani jedna nejsilnější strana v zemi.

Přitom nejnovější data byla získávána v době prázdnin. Tedy v období, kdy se seriózní společnosti do zkoumání volebních preferencí zrovna nehrnou. Důvod je prostý. Takto získané výsledky bývají často zkreslené a neodpovídají dlouhodobým trendům. Dle slov sociologů je především aktivní a o politiku se zajímající část populace na dovolených, proto bývá obtížně k zastižení. Například dle slov Jana Hartla ze STEMU by se s interpretací takto získaných čísel mělo zacházet velmi obezřetně. Podle něj v letech, kdy na dveře neklepou mimořádné volby, se jeho společnosti ani nevyplatí o prázdninách podobná šetření zadávat. Z už zmiňovaných důvodů mohou přinést jenom problémy a případně ztrátu prestiže. V srpnu roku 2009 je tomu jinak. Tlak na provádění průzkumů je relativně silný a výsledky volebních preferencí se v médiích objevují s neobvyklou intenzitou. Pokud jsou čísla příznivá, mohou se politici o ně opírat a uklidňovat se, že jsou na dobré cestě k volebnímu úspěchu. V opačném případě se naopak snaží výsledky zpochybňovat. Vzhledem k tomu, že velmi záleží na vzorku respondentů, na přesné formulaci otázky, nebo také na tom, zda jsou do výpočtů zahrnuti všichni, nebo jenom ti, kteří k volbám spíš přijdou, se dá se získanými daty skutečně nejrůznějším způsobem manipulovat. V ještě větší míře to pak platí o přepočítávání teoreticky získaných hlasů na mandáty.

Z tohoto úhlu pohledu by se proto politici nejrůznějšími výzkumy volebních preferencí nemuseli příliš vzrušovat. Problém je v tom, že v čím dál tím větší míře hrají tato čísla důležitou roli. Veřejnost často nestuduje programy jednotlivých stran, podléhá emotivním kampaním a hlavně, někteří lidé se rádi přiklánějí na stranu vítězů, případně vyvažují přílišnou sílu jedné partaje. A právě zveřejňovaná data z průzkumů veřejného mínění jim k takovémuto chování mohou poskytovat návod.

V plné míře to platí o menších stranách pohybujících se kolem pětiprocentní hranice. Pokud by je průzkumy opakovaně posílaly hluboko pod tuto mez, odrazovaly by voliče, tím by ztrácely šanci na překročení pěti procent a na získání mandátů. Nedávné volby do Evropského parlamentu názorně ukázaly, že menší uskupení jen těžko překonávají už zmiňovanou uzavírací klauzuli. V praxi se to projevilo tím, že nemalá část odevzdaných hlasů tzv. propadla. Podobnou chybu už značná část lidí nehodlá zopakovat. Proto sleduje, kdo z menších subjektů má reálnou šanci pětiprocentní hranici překročit. A protože to občané nemohou zjistit jinak než s pomocí průzkumů, hrají tato čísla v předvolební době svým způsobem klíčovou roli.

S nadsázkou se dá říci, že pokud by strany investovaly do zmiňovaných průzkumů více než do kampaně, bylo by to pro ně účinnější řešení. Aby se tato nadsázka neproměnila v chmurnou realitu, tomu může bránit pouze profesionalita institucí a společností, které se průzkumy zabývají. Zatím neexistuje žádný pádný důkaz, proč by se jejich práci nemělo věřit. Přesto v době předvolební se prakticky stávají nejvlivnějšími hráči na tuzemské politické scéně, byť si to veřejnost ani neuvědomuje. V podobné situaci pak stojí sdělovací prostředky, které výsledky průzkumů zprostředkovávají voličům. V této souvislosti přitom příliš nerozlišují, zda jsou do výsledků zahrnováni i tazatelé, kteří nějakou preferenci vyjádří, ale zároveň tvrdí, že k volbám určitě nepůjdou. I přes všechny možné hrátky a případná zkreslení je však zřejmé, že o vítězství si to v říjnu rozdají občanští a sociální demokraté. A jak už to v tuzemských poměrech bývá, budou spíše rozhodovat aféry a emoce, než kvalita jednotlivých programů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .