Hospodaření státu

Investiční bankéř Ondřej Jonáš doporučil a řada kolegů ho v tom podpořila, aby byl vytvořen na vládě nezávislý analytický útvar, který by posuzoval dopad jednotlivých zákonů nejen na současný, ale i budoucí rozpočty. Náměstek ministra financí Bohdan Hejduk přibrzdil optimismus přítomných pochybností, zda by politici byli ochotni v otázkách rozpočtu přenechat kompetence odborníkům. To ostatně vzápětí potvrdili ekonomičtí experti obou největších stran Jan Mládek za sociální a Michal Doktor za občanské demokraty. První z nich s odkazem na to, že by se měly prvně vyhodnotit podobné orgány ve státech, kde působí, druhý snahou přenést analytickou funkci a tudíž i odpovědnost na Českou národní banku. Jinými slovy to znamená buďto odložení do ztracena nebo přesun do míst, o nichž pak lze říci, že brání jen své partikulární zájmy.

Stínový ministr ODS Martin Kocourek sice vzápětí uvedl, že takový návrh obsahuje i dlouhodobý plán strany - Vize 2020. Nicméně desetiletý odklad současným rozpočtům nepomůže ani neprospěje. Hlavní ekonom Raiffeisenbank Pavel Mertlík problém shrnul větami: „ Ekonomika se transformovala dobře, ale neustále se zhoršuje vláda. Ta na rozdíl od ekonomiky transformována za dvacet let nebyla. Je tvořená špatnými pracovníky, částečně zkorumpovanými.“ Z jeho úst je takové vyjádření o to pikantnější, že jako někdejší ministr financí pro reformu a nápravu takového stavu před deseti lety sám také nic výraznějšího neudělal. Podívejme se zpětně na celkové výsledky hospodaření za dobu trvání České republiky. Pouze první tři roky skončily přebytkem, který stačil na pokrytí výpadku v následujících dvou letech. Od roku 1996 měl totiž stát již jen záporné výsledky, ačkoliv ekonomika rostla a v některých letech dokonce výrazně. Odmyslíme-li poslední rok, kdy se projevil záporný vliv krize, tak největší propady nastaly v letech 2003, 2004 a 2006, v nichž se záporná částka blížila nebo dosáhla až 100 miliard korun. Ve všech těchto případech stál na postu ministra financí Bohuslav Sobotka, dlužno přiznat, že pokaždé za jiného premiéra. Těmi byli postupně Vladimír Špidla, Stanislav Gross a posledním pak Jiří Paroubek. K zápornému hospodaření státu v uvedených letech přispělo hlavně přijímání zákonů, zvyšujících povinné výdaje státu, a kterými se rozděluje téměř devadesát procent rozpočtu. Tím, že státní výdaje rostly o dost rychleji než celá ekonomika docházelo k jevu, kterému se říká strukturální složka deficitu veřejných financí, česky pak život nad poměry.

Lze namítnout, že i jiné státy během posledního roku vykázaly rozpočtová manka, ale u převážné většiny se jednalo o výdaje jednorázové, které sloužily ke zmírnění krize. Hůř je tomu, u koho se jedná o výdaje mandatorní, což je příkladně u nás nebo u odstrašujícího příkladu v Evropě – v Řecku. Investoři a zejména ratingové společnosti vyrovnávání všech státních dluhů pečlivě sledují a všechny státy, které se budou v příštích letech nadále zadlužovat a dluh kromě úroků nesplácet, ve svých hodnoceních výrazně klesnou. Tím budou růst i úroky z případných státních půjček, které v českém případě rostou ročně o 10 miliard. Proto sliby, které nám v předvolebním klání předkládají politici a které by povinné výdaje ještě více navýšily, jsou nereálné a lze je brát jako marketingový tah. Což připustil i Zdeněk Škromach po svém projevu o průměrných patnáctitisícových důchodech v několika letech. Po jednom takovém projevu na předvolebním mítinku jsem si vzpomněl na jedno z hesel předchozího režimu: Kapitalismus je na kraji propasti. Musíme ho dohnat a předehnat. Chceme-li do takové propasti spadnout, věřme nereálným slibům, zachovejme si co nejvyšší sociální výhody na úkor příštích generací a dovolme státu, aby rozhodoval o tom, co každý jednotlivec potřebuje, jakou za to má platit cenu a proto to dostane, ať chce nebo nemá zájem. Případně co mu stát také sebere, bude-li příliš úspěšný.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.