Hizballah a Írán

Irán má zásluhu na vyzbrojení a financování Hizballahu a je současně jeho hlavním strategickým poradcem. Samotné načasování únosu dvou izraelských vojáků, který celou krizi odstartoval, je také lépe srozumitelné v souvislosti se srpnovým ultimátem Rady Bezpečnosti OSN, které vyzývalo Irán aby zastavil svůj jaderný program. To Irán odmítá i přes to, že ho k tomu vyzvalo všech patnáct členů Rady Bezpečnosti.

Krize v Libanonu tak Teheránu posloužila jako dobrá příležitost k odvrácení pozornosti světových představitelů. Konflikt v Libanonu také umožnil iránskému režimu ukázat Západu a Spojeným Státům především, že na Blízkém Východě je další důležitý hráč, se kterým je třeba počítat. Irán to dokazuje dnes a denně v Iráku, kde jeho vojenská podpora shiítským ozbrojencům proti sunitské menšině hrozí vyústit v občanskou válku. Teď navíc Irán ukázal, že prostřednictvím Hizballahu je připraven ovlivňovat i arabsko-izraelský konflikt.

Vyhrůžky iránského prezidenta Ahmadinejáda o tom, že Izrael musí být vymazán z mapy lze do jisté míry brát jako rétorické cvičení. Nicméně to, že Hizballah dokázal vyprovokovat konflikt, který uvrhl Libanon o mnoho let zpět a v Izraeli kromě obrovských ekonomických a ekologických ztrát způsobil politickou krizi, dokazuje, že vliv Iránu na celou oblast Blízkého Východu opravdu stoupá.

Co se ale Iránu nepodařilo je odvrátit pozornost světa od jeho jaderného programu. I v samotném Izraeli zdůvodnil premiér Olmert svou nechuť k ustanovení nezávislé komise, která by měla prošetřit způsob vedení války proti Hizballahu tím, že Izrael si nemůže dovolit v době, kdy čelí tak těžkému nepříteli jakým je Irán, příliš velké zásahy do vojenského vedení země. Americký prezident George Bush bezprostředně po vypršení ultimáta 31. srpna pohrozil Iránskému režimu, že musí počítat s následky, pokud se nepodřídí vůli mezinárodního společenství. Washington zatím hledá spojence k vyhlášení sankcí, nicméně Irán může v krajním případě počítat i s vojenskou akcí. Je pravdou, že vojenské kapacity Spojených Států jsou značně vyčerpány kvůli nasazení velkého množství vojáků v Iráku. Přes to ale je síla americké armády, a letectva především, odstrašující. Navíc pro případnou strategickou přípravu může Američanům velice prospět zkušenost Israelské armády z bojů proti Hizballahu, jehož taktika boje vznikala právě v Teheránu. Irán by se tedy neměl nechat zmást kritickými hlasy, které dnes ve Spojených Státech zaznívají proti Bushově politice v Iráku a na Blízkém Východě celkově. Ohledně nebezpečí jaderného Iránu panuje mezi americkými politiky shoda. George Bush sice jen těžko najde podporu pro akci, při které by chtěl do Iránu importovat demokratické hodnoty. Tento model selhal v Iráku a Američané se z tohoto neúspěchu jistě na dlouhou dobu poučili. Pokud bude ale cílem zničit továrny a výzkumná centra, aby se tak Iránu zabránilo stát se zemí, která vlastní jaderné zbraně, americký prezident podporu Kongresu téměř jistě získá.

Stále ale je možné diplomatické řešení, pokud Západ projeví dostatek razance a jednoty. Klíčovou roli může sehrát Evropa, která již tradičně dává diplomatickému řešení přednost. Evropská Unie také poté, co se Irán odmítl podřídit ultimátu, prodloužila vyjednávání s Teheránem o další dva týdny. Otázkou ale je, čeho chce Unie dosáhnou za 14 dní, když neúspěšná jednání s Iránem o jeho jaderném programu jsou vedena již tři roky. Je třeba doufat, že evropští vyjednavači si budou schopni stanovit hranici, za kterou už Iránu nebudou ochotni ustupovat. Zatím mezi nimi stále převládá pocit, že Západ zřejmě nenabídl Teheránu dost , aby se mu vyplatilo upustit od plánu na jadernou energii.

Tradičně zmatenou roli při krizích, kterému světové společenství čelí, sehrává OSN. Jak bylo řečeno již dříve, Rada Bezpečnosti sice jednomyslně schválila ultimátum pro zastavení Iránského jaderného programu, když se ale Teherán odmítl podřídit, Rusko a Čína zpochybnily, že by podpořily vyhlášení sankcí. Generální tajemník OSN Kofi Annan při své cestě po Blízkém Východě zavítal i do Teheránu, kde byl po jednání s prezidentem Ahmadinejádem schopen konstatovat jen to, že Teherán je připraven jednat. Jak neúčinná je role dnešního generálního tajemníka OSN ukázala i nedávná Annanova návštěva Libanonu a Sýrie. Při těchto schůzkách byl hlavním tématem konflikt mezi Hizballahem a Izraelem. Annan vyjádřil podporu Libanonskému lidu v jeho snaze o obnovu poničené země. Jinak ale nehodlal narušit poklidná setkání tím, že by po Libanonské vládě požadoval naplnění rezoluce OSN o odzbrojení Hizballahu, bez kterého nikdy Libanon nebude nezávislou demokratickou zemí, což Generální tajemník této zemi ale ve svých projevech popřál.

Kofi Annan zřejmě netrvá ani na dodržování bodu nejnovější rezoluce o zákazu dovozu zbraní pro Hizballah. Jak jinak si lze vysvětlit jeho spokojenost po jednání v Damašku a Teheránu, během kterých se spokojil se slibem Sýrie a Iránu, že budou respektovat tento bod rezoluce. Sýrie ale rezolutně odmítla aby na dodržováním embarga dohlížely na jejích hranicích s Libanonem mnohonárodnostní síly. Znovuvyzbrojení Hizballahu je tak tedy jen otázkou času, zrovna tak jako obnovení bojů mezi příslušníky tohoto šíitského hnutí a Izraelskou armádou. Zatímco v případě odzbrojení Hizballahu neschopnost světového společenství přinutit klíčové státy aby dodržovaly rezoluce OSN povede k dalšímu regionálnímu střetu, kvůli kterému budou trpět především obyvatelé Libanonu a Izraele, podobný přístup v otázce Iránského jaderného programu může mít dalekosáhlejší následky. Světoví politici by si měli uvědomit, že iránský režim si vůli Západu pokračovat v nekonečných vyjednáváních nevysvětlí jako vyspělost západní diplomacie, ale jako slabost. Slabost, která by se nám nemusela vyplatit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .