Hirošima po šedesáti letech

Historici se zřejmě na totožné interpretaci nikdy neshodnou. V čem se ale shodují, je předpoklad, že kdyby získal atomovou zbraň jako první Hitler, mělo by to naprosto fatální důsledky pro vývoj celého světa. Jisté je i to, že Hirošima změnila Japonsko: z tvrdě militaristického státu, který byl v zajetí válečné psychózy, se stala mírumilovná země, jež si dala do ústavy pacifismus.

Jisté je nakonec i to, že lidé, kteří o ničivé zbrani v kritických momentech rozhodovali, měli jasné vědomí její síly. Týkalo se to nejen vědců, ale i politiků, jmenovitě amerického prezidenta Harryho Trumana, který si do deníku zapsal: "Objevili jsme nejstrašnější zbraň v dějinách světa. Může to být ono zničení ohněm, prorokované v údolí Eufratu po tom, co Noe vystoupil ze své archy". Britský premiér Winston Churchill viděl rovněž v této zbrani obraz biblického Armagedonu.

Ve chvíli, kdy se prezident Truman rozhodoval, měl na stole analýzu generála Marshalla, podle které by vylodění v Japonsku znamenalo minimálně čtvrt miliónu mrtvých na americké straně. Když se k tomu připočtou potenciální oběti na straně Japonců, vychází hrozivé číslo - a samozřejmě mnohé z těchto obětí by nebyli vojáci ale civilisté. Hirošima tedy - z hlediska chladných počtů - ušetřila životy. Svržení obou atomových bomb (spolu s Nagasaki) si vyžádalo "pouze" 100 000 obětí.

To ale nebyl jediný důvod krajního řešení. Musíme si uvědomit psychické tehdejší rozpoložení a reálnou situaci na bojišti. Válka v Evropě dávno skončila a Američané měli za sebou oběti z nesmírně náročného vylodění v Normandii a osvobozování západní Evropy. Situace si tedy žádala co nejrychlejší ukončení války s Japonskem.

Tokio navíc porušovalo zákony války. Útok na Pearl Harbour nebyl žádným čestným vyhlášením války, ale ranou pod pás. Přicházely zprávy o mučení amerických zajatců, a hlavně: Japonci začali používat zbraně nevojenského charakteru, sebevražedné kamikadze. Pro západní spojence tím vznikla nesmírně těžká situace, neboť klasické strategie se hroutily a zdálo se, že japonský císař disponuje neomezeným množstvím odhodlaných sebevrahů, přesvědčených o jeho božské podstatě.

V jistém smyslu tehdejší situace připomínala dnešní boj proti islámskému terorismu, který programově porušuje všechny klasické metody čestného boje a na myšlenku rytířského zápasu s pohrdáním plive. Dodejme ale, že Japonci alespoň útočili pouze na vojenské cíle, takže v porovnání s dnešními islamisty byli přece jen o stupínek lepší. Washington nicméně dostával alarmující zprávy od tajných služeb. Ty uváděly, že Japonsko zachvátila psychóza, ve které je celý národ připraven spáchat hromadnou sebevraždu.

Prezident Truman měl před sebou tedy dvě možnosti. První byla: bojovat klasicky, za cenu obrovských obětí na straně Američanů, proti Japoncům, kteří klasicky nebojovali, naopak usedali po tisících do sebevražedných kamikadze. V takovém případě by válka trvala další dlouhé měsíce a hrozil vliv komunistického Sovětského svazu. Mimochodem, Stalin vyhlásil lišácky dlouho odkládanou válku Japonsku až po Hirošimě.

Druhou možností bylo použít vojensky nestandardní prostředek, ničivou zbraň, která smete z povrchu země celé město, a která se stane vykřičníkem pro celé další dějiny lidstva. Trumanovo rozhodování vůbec nebylo jednoduché - a my můžeme být rádi, že ho nemusíme učinit, a je nám dopřán luxus ho pouze posuzovat.

Dodejme, že japonský císař Hirohito dostal několik varování, včetně bombardování Tokia a nepřímého ujištění, že když se vzdá, může zůstat v čele svého národa. Tokio ale zarytě mlčelo a posílalo další kamikadze. Washington dospěl k závěru, že bude nutné ho zlomit.

Je těžké dnes posuzovat otázku, zda se Američané nemohli pokusit o nějaká další jednání. Někteří historici tvrdí, že k tomu byl prostor, jiní prohlašují, že by všechny pokusy stejně ztroskotaly. Jakékoliv dnešní úvahy o možném mírovém řešení jsou podle nich naprostý mýtus, který zcela ignoruje tehdy panující situaci na císařském dvoře.

Za pozornost stojí ještě sovětská hrozba. Stalin dlouho odkládal vyhlášení války Japonsku, o které ho spojenci žádali. Vyhlásil ji až po Hirošimě. Jedním z důvodů, proč se poté císař Hirohito vzdal, byly obavy z komunismu, který měl i v jeho císařství zapálené příznivce. V případě klasického vylodění by mohlo dopadnout Japonsko jako rozdělené Německo, jehož jedna část byla na půl století podrobena komunistické totalitě. Mimochodem, stejně dopadl Korejský poloostrov, jehož severní část se z komunistických řetězů dodnes nedostala.

Hirošima je ale samozřejmě víc než kalkul a víc než politika či vojenské strategie. Stala se symbolem válečného utrpení civilního obyvatelstva. Stala se symbolem Damoklova meče, který od 6.srpna 1945 visí nad celou modrou planetou.