Hazard a charita

Než se ovšem začneme chválit, je dobré zmínit, že jsme také o čtyři a půl procenta více než loni prosázeli na hracích automatech. Téměř padesát miliard. K majitelům blikajících skříní požírajících naše peníze jsme prý štědřejší proto, že jsme bohatší. Odpůrci automatů ovšem upozorňují, že bohatší Němci mají automatů na hlavu dvaapůlkrát méně než my. Zvyšující se příjmy obyvatel tedy nevysvětlují, proč dáváme na charitu miliony a na hazard miliardy. Pravdě bližší bude obecná zkušenost, že příležitost dělá zloděje. Automaty mají u nás zelenou proto, že poplatky za jejich provozování jsou vítaným příspěvkem do obecních pokladen.

Od odpovědných zastupitelů slýcháme, že hráči jsou svéprávní, prohrávat je baví, a tím pádem se nehodí jim nějakou restrikcí kazit radost. S přibývajícími automaty ale přibývá hráčů závislých a nesvéprávných. Vedle dospělých, kteří zruinují své rodiny, jsou to i nezletilí. Když tedy budou pořadatelé sbírky Pomozte dětem hodnotit ve výběrovém řízení došlé projekty, nebudou zřejmě chybět ani náměty, jak pomoci dětským obětem patologického hráčství. Chtělo by to projekt, jak vylobovat v parlamentu postavení hracích automatů mimo zákon. Na odstranění příčiny je ale třináct milionů směšná suma, jež nemůže konkurovat lobingu zábavněhazardního průmyslu. Leda zmírní důsledky.