Havlův novoroční projev

Odmítavé slovo měli pro něj komunisté - není divu. Jde o nepřátelství dávného data. Ještě na jaře roku 1990 se významný činitel KSČ na setkání se svými věrnými v jednom moravském okresním městě vyjádřil v tom smyslu, že by rád viděl Václava Havla zase za mřížemi. Kdosi tam jeho projev nahrál, zvukový záznam doputoval do redakce týdeníku Fórum, který pak z něj obsáhle citoval. Onen činitel tehdy ještě nebyl předsedou strany, tím se stal později. Jmenoval se Miroslav Grebeníček.

Dalším nepříznivým glosátorem Havlových projevů se stal Václav Klaus, zajisté z jiných pohnutek, a to z konkurenčních. O polaritu Klaus - Havel se původně postaraly jejich povahové rysy. Ta se však záhy stala osou širší politické rozpravy, kolem níž se seskupily vlivné politické síly. Naše deníkářská žurnalistika antagonismus obou mužů ráda zdůraznila, ale po způsobu kibiců, aniž by tedy ohledala jeho hlubší kořeny.

Byl to i generační jev. Kuráž strefit se do Havla si mladý novinář či publicista vysloužil ostruhy. Tato pubertální negace Havlovy sugestivní autority vytvořila na naší mediální scéně to, čemu se říká dobrý tón. I mezi politiky pak patřilo k dobrému tónu nějak se od prezidenta distancovat. Například dát s převahou najevo, že určitý text či projev, pokládaný za významný, nečetli, nesledovali a podobně. Tak se stalo zvykem, že prezidentův projev na zahraničním fóru, který tam vyvolal značnou pozornost, zůstal doma nepovšimnut.

Do těchto mediálních Havlovských hrátek vnesla v půli devadesátých let osobitě dryáčnickou notu televize Nova. Tím, že zpřístupnila některým hlubinným hnutím toho, čemu se říká duše davu. Ve veřejném mínění se tak vytvořil jakýsi protihavlovský komplex. Podivná směsice ostražitosti, ignorance, resentimentu, hnidopišství i plebejské zlomyslnosti. S tou pak neméně podivně kontrastovaly výsledky anket, které přisuzovaly prezidentovi značnou důvěryhodnost. Kdo se v tom má vyznat, že?

Téma Václav Havel a jeho nestrávení se tak stalo jedním ze zdrojů iracionality naší politiky. Chceme-li se v ní orientovat, měli bychom sáhnout nejprve k psychoanalýze jejich tvůrců i tvůrců veřejného mínění a pak teprve k analýze politologické. Například pro charakteristiku politických stran je důležitá nejen jejich pozice v pravolevém spektru, ale i to, jaký postoj zaujímají k Václavu Havlovi.

Ten to nemá se svým národem snadné. Trochu se o to přičinil sám, třeba tím, že nevysvětlil, proč v některých případech udělil milost. Nevím ovšem, zda vysvětlit nechtěl a nebo chtěl, ale nedostal prostor. Domnívám se však, že důvod vzájemného míjení hlavy státu s jeho mnohými občany je jinde a že je prostý. Postkomunistická společnost se těžko identifikuje s někým, kdo se otevřeně postavil režimu, na nějž se její vysoce převážná většina nějak adaptovala.

Neodolnost vůči protihavlovskému komplexu zajímavě projevil slibný muž ODS Mirek Topolánek. Když se ho ptali, jaký dojem na něj udělala prezidentova novoroční řeč, tázaný projev zdrženlivou benevolenci a dodal, že ho prezident ničím neurazil. Věru pozoruhodná útlocitnost. Připomněl se mi francouzský myslitel Charles Tegü z počátku minulého století, když mluvil o dvou typech filosofií. Jsou jedny, proti kterým se nedá nic namítat a pak jsou druhé, které mají co říci.

Václav Havel zvolil tentokrát takový styl novoročního projevu, jaký pokud možno nikoho neurazí. Také toho mnoho neřekl. Protože to byl svým způsobem projev na rozloučenou, je to možná dobře.