Happy end nejen v Havaně

Fidel Castro se očividně dlouho a zcela vážně domníval, že se za setkání obou českých občanů s kubánskými disidenty omluví Praha. To také nekompromisně požadoval naposled minulý týden z řečnické tribuny havanské konference o globalizaci a patrně i při své sobotní audienci s Petrem Pithartem.

Jenže právě u něj musel tvrdě narazit: Petr Pithart by popřel všechno, oč se celý život zasazoval, kdyby byl byť i jen v náznaku přistoupil na to, že se za soukromé aktivity občanů, nota bene v demokratickém světě hodnocené rozhodně nikoli jako zločinné nýbrž naopak jako statečné, mohou odpovídat státní orgány. To se děje jen v těch zemích, kde stát je vrchností a občané jejími rukojmími.

Snad to ale Fidel Castro ani tak vážně nemyslel. Možná chtěl jenom otestovat, nakolik se mladá demokracie v druhdy totalitním státě dokázala zbavit dřívějších návyků. V tom případě teď ví, že má na březích Vltavy i nadále své věrné: funkcionáři KSČM byli nadšením bez sebe, že se s nimi velký vůdce baví a úslužně naznačovali, že tak nevinná ta cesta Ivana Pilipa a Jana Bubeníka asi přece jen nebyla, když se s disidenty nejen setkávali, ale eventuálně jim, jak stálo v dopise z Havany, i kdovíco podvratného předávali.

Z reakcí veřejnosti bylo zřejmé, že totéž je ochotna myslet si i její asi pořád ještě dost značná část. Nehas, co tě nepálí - je očividně heslo, které se lidem zadřelo pod kůži. Ne že by tomu bylo jinde v Evropě podstatně jinak: jen je tam lidem zřejmější, že s egoismem není přinejmenším slušné se ještě chlubit a že je třeba vidět věci v souvislostech.

Kdyby si totiž totéž říkali všichni, máme na Hradě Husáka, popřípadě nějakou jeho normalizační inkarnaci, dodnes.

Podle svých slov si Ivan Pilip a Jan Bubeník uvědomovali riziko, do kterého se pouštějí, když se v Americe nejdříve setkali se zástupci organizace pro lidská práva Freedom House a pak odjeli na Kubu se seznamem disidentů, které mají navštívit. Neodhadli ale, jak daleko je kubánská strana ochotna zajít.

Jak řekl Ivan Pilip, je jim teď už jasné, že se mohli dostat z vězení za 25 dnů, ale zrovna tak třeba až za dva a půl roku.

Že se nakonec realizovala ta první alternativa, za to je třeba poděkovat nejen celé české diplomacii a zvláště Petru Pithartovi za to, že se odvážil své donkichotské mise, nýbrž zrovna tak západním a především evropským politikům. Od předsedy Evropské komise Romana Prodiho, přes předsedkyni Evropského parlamentu Nicole Fontianovou, až po velvyslance zemí EU a delegaci Meziparlamentní unie.

Ta měla zřejmě v ruce největší trumf: v dubnu se v Havaně bude konat sjezd Meziparlamentní unie a mnozí poslanci z EU, mezi nimi například z Německa, dávali najevo, že nebudou moci přijet, pokud na "ostrově svobody" bude jejich český kolega sedět v kriminále za něco, co je v každé slušné společnosti hodno ocenění a nikoli trestu.

Je velice pravděpodobné, že to byla nakonec právě tato solidarita, která Castra pohnula k tomu, aby se spokojil, když už bylo jasné že nedosáhne omluvy ze strany ČR, alespoň s individuální omluvou obou zadržovaných a sprovodil ze světa problém, na kterém se propagandisticky dalo už jenom tratit.

Vždyť je to konec konců EU, kdo v současné době otevřeně kritizuje americké embargo vůči Kubě. Zlehčovat tím pádem roli české diplomacie anebo Petra Pitharta, jako to udělal místopředseda KSČM Ransdorf, je ale nejen nesmyslné, nýbrž přímo směšné: ČR zažila snad vůbec poprvé ve své historii účinnou solidaritu mezinárodního demokratického společenství.

Té by se jí ovšem dostalo proto, že ji toto společenství považuje za přirozenou součást sebe sama. Ve zkoušce tedy obstáli nejen Ivan Pilip a Jan Bubeník. ČRo 6 / RSE 6. února 2001

Napište nám: rse@cro.cz