Gül prezidentem

Například česká média oznámila, že se do obrazárny Pražského hradu vrací obraz Bartolomea Sprangera "Alegorie na turecké války", která je ohlasem letitých rakousko-tureckých bojů, při nichž šlo o samu budoucnost křesťanské Evropy. A zrovna na dnešní den připadá výročí tragické bitvy u Moháče, v němž byla v roce 1526 uherská armáda Ludvíka Jagellonského, podporovaná i z českých zemí, na hlavu poražena vojskem sultána Sulejmana I. V bitvě beze stopy zmizel také známý český šlechtic Štěpán Šlik, který mimo jiné proslul ražbou jáchymovských stříbrných tolarů.

Boje Evropanů s Tureckem se tak hluboce otiskly do našeho cítění, že ovlivňují ještě i dnes naše smýšlení o Turecku jako o nebezpečné zemi, reprezentované nejlépe asi oním divošským Turkem na Karlově mostě, kterého sochař Ferdinand Brokoff spodobnil, jak hlídá zajaté křesťany.

Zároveň byly sportovní stránky počátku tohoto týdne plné rozborů závodů formule jedna, které se v neděly konaly - ano, právě v Turecku. Tato země totiž už po léta hostí Velké ceny nejprestižnějšího motoristického sportu, což je meta, na niž zatím s výjimkou Maďarska nedosáhla žádná z postkomunistických zemí.

Asi není nic ilustrativnějšího než právě to, jak smíšené pocity v nás Turecko vyvolává, a to prostě proto, že i tato země představuje směr starého a nového, moderního a tradičního.

Právě úterní volba Abdullaha Gülla je důležitou etapou v procesu, v němž si i samo Turecko ujasňuje, co je pro něj do budoucna nejdůležitější.

Poslední prezidentské volby řádně otřásly tamní politikou. Gülla na jaře nominovala tehdy vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje AKP, která je zastánci sekulárního, tedy od všeho náboženství oproštěného státu považována za stranu zastánců islamizace veřejného života. Největší debaty se proto neodehrávaly o schopnostech kandidáta Gülla, ale o jeho minulosti islamistického aktivisty, a o jeho manželce, která nosí šátek. V hypersenzitivním Turecku je totiž významný indikátor politických názorů.

Kvůli neústupnosti AKP a pro odpor ostatních stran se nakonec volba prezidenta nepovedla, a byly vypsány nové parlamentní volby. V nich ovšem AKP získala ještě více hlasů, než měla dosud, a tedy i mandát k tomu, aby si svého kandidáta zvolila i přes maximální odpor opozice. A to se tedy letos v srpnu nakonec stalo, i když až ve třetím kole, kdy už straně AKP a jejímu kandidátu Güllovi stačila nadpoloviční většina hlasů.

Na obou stranách tedy po volbě zůstává určitá pachuť. Způsob, jakým se Gül dostal do funkce do budoucna nevěstí nic dobrého, a to přes to, že představitelé EU se předháněli v gratulacích novému prezidentovi a v ujišťování, že pan Gül má jejich důvěru.

Abdullah Gül se skutečně může ukázat jako rozumný prezident. V zahraničí je tento muž dobře znám díky tomu, že za AKP dosud seděl ve vládě jako ministr zahraničí a proslavil se jako rozumný politik a příjemný společník. Teď ale nejde o něj, ale o to, že AKP neprojevila žádnou ochotu vyjít vstříc obavám opozice a nenominovala nějakou méně kontroverzní osobnost. Místo toho tvrdě pokračovala ve své snaze prosadit toho, koho lidé z AKP v čele státu chtějí. Jestliže se však každý šestý či sedmý Turek obává zavádění šaríy do veřejného života, tak to je důvod k zamyšlení. Význačnému novináři, který se stavěl proti Güllově kandidatuře premiér a šéf strany AKP vzkázal, ať se raději vzdá tureckého občanství. To samozřejmě u sekularisticky orientovaných Turků vyvolalo velmi negativní odezvu.

Představitelé Evropské unie by si tedy vřelá blahopřání měli nechat až na dobu, kdy bude jasné, že AKP hodlá opravdu dodržovat sekulární ústavu Turecké republiky, jak se k tomu ostatně i sám Gül včera prezidentskou přísahou zavázal. Nikdo se samozřejmě neobává okamžitého převratu, ale možnost, že se do turecké politiky plíživě bude vracet islám, není zcela vyloučena.

AKP má nyní v prezidentském paláci svého člověka, který - pokud o to AKP opravdu stojí - může realizovat program postupné islamizace veřejného života, institucí a politiky. Turecký prezidenta totiž jmenuje do funkcí významné činitele, jako je předseda ústavního soudu nebo předseda Rady pro vysoké školství. Zatím na vysokých školách bylo zakázáno ženám nosit šátky, ale něco takového prezident, jehož manželka sama šátek nosí, nemůže podporovat.

Toto jsou všechno oprávněné obavy mnoha západně orientovaných Turků, kterým by měla věnovat pozornosti nejen turecká vláda, ale i představitelé Evropské unie. Jestliže jsem však na začátku tohoto komentáře upozorňoval na komplikovanost turecké situace, je třeba k A dodat i B.

Hlavními odpůrci strany AKP jsou lidé, kteří nenabízejí o mnoho sympatičtější či spíše o mnoho perspektivnější program. Tvrzení, že Turecká republika je sekulární je možná pravdivá, ale říci, že Turecko nemá oficiální náboženství pravda není. Turecká republika se řídí svou zvláštní téměř nábožensky vypjatou vírou ve směs extrémního sekularismu, tvrdé modernizace a vypjatého nacionalismu. Zastánci této ideologie nyní ztrácí půdu pod nohama, a o to více tlačí na pilu. Ani tento turecký laický nacionalismus tedy nemusí být do budoucna být větší zárukou umírněného vývoje než je současná vláda AKP. Úspěch takové strany, jako je Strana spravedlnosti a rozvoje je navíc něčím, čemu se Turecko nemohlo vyhnout. Rychlost, se kterou se vzhledem k vysoké natalitě tradičně orientovaných Turků rozrůstá voličstvo AKP, jasně převyšuje rychlost, s níž by postupovala modernizace a pozápadňování společnosti, která by vedla k odklonu od stran, jako je právě AKP. Nemá tedy smysl někomu v Turecku fandit více, než jeho protivníkům, jde o to, aby oba bloky našly nějakou rozumnou cestu vpřed.

Velká míra pozornosti upřené v současné době k Turecku je zcela oprávněná. Pokud se v této podaří vybudovat islámský a přece demokratický stát, bude to důležitý signál vyslaný do celého světa, včetně Iráku a Íránu, které s ním sousedí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .