Gruzie, Evropská unie a USA

Hlavním důvodem byla podmínka, aby každý stát NATO měl pod kontrolou celé své území a nebyl trvale konfrontován s možností vnitřních etnických ozbrojených konfliktů, do nichž by mohlo být NATO zataženo. Gruzie má dvě takové oblasti, Abcházii a Jižní Osetinsko, v nichž převážně žijí svébytné etnické skupiny, národnostní menšiny odmítající se podrobit plnému začlenění do Gruzie a požadující nějakou formu nezávislosti. Tu jim však nikdo včetně Ruska neuznal. Přesto mají vlastní správní struktury a orgány. Gruzie se opakovaně pokouší si je podmanit a nastolit v nich svou moc. Problém je ale v tom, že obě oblasti jsou podporovány Ruskem, dokonce v Osetii má hodně obyvatel ruské občanství. Normální pozorovatel by proto řekl, že to není snadno řešitelná otázka, rozhodně ne vojensky a poradil by gruzínskému vedení, aby usilovalo o mezinárodní zprostředkování především Evropskou unii. Gruzie vedená prezidentem Saakašvilim se však opírá hlavně o Spojené státy a chce být jejich hlavní oporu na Kavkaze. Spojené státy reorganizovaly gruzínskou armádu, vycvičily ji a pomohly ji se stát jednou z nejlepších v regionu. Vše se zdálo být na dobré cestě, protože žádný vojenský útok ze separatistických regionů nehrozil a i prezident Saakašvili vyhlásil, že nedá rozkaz k vojenským akcím proti nim.

Gruzie se mohla věnovat další demokratizaci, kterou opravdu naléhavě potřebuje, protože k demokracii má ještě hodně daleko. Prezident Saakašvili je sice demokraticky zvolený prezident, ale demokraticky se příliš nechová a lze ho spíše charakterizovat jako populistického autokrata. Jenže se stalo něco neočekávaného, v noci na pátek osmého srpna vpadla do Jižního Osetinska gruzínská vojska a zahájila útok na její hlavní město Cchinvali. To bylo prudce ostřelováno, stovky lidí zahynuly a tisíce se daly na útěk do Severního Osetinska, které leží v Rusku. Cchinvali bylo téměř úplně zničeno a Gruzie oznámila, že má město pod kontrolou. Pak přišel mohutný ruský protiútok, který se rozšířil i na mnohé oblasti v samotné Gruzii na město Gori a další místa. Gruzínská vojska byla drtivě poražena a dala se na útěk. Naprostá většina západních komentátorů tvrdí, že není možné určit, kdo vlastně konflikt vyvolal, protože provokací z obou stran bylo hodně, nicméně gruzínský útok na Cchinvali pokládají za zcela iracionální, protože Ruskou konečně poskytnul záminku srazit gruzínské ambice na kolena a ukázat, že na Kavkaze má stále stejný vliv, jenž by se neměl podceňovat. A tady jsme u první otázky. Kdo Saakašvilimu útok poradil nebo odsouhlasil? Je na místě se domnívat, že to byla americká ministryně zahraniční Riceová, která byla krátce předtím na návštěvě v Tbilisi. Každopádně by bez jejího souhlasu gruzínský útok nezačal, ale je možné, že se ho víc dožadoval Saakašvili, jenž chtěl urychlit přijetí země do NATO na základě odstranění separatistických oblastí uvnitř Gruzie. Stejně tak je možné, že akce měla souvislost a americkými prezidentskými volbami, v nichž se senátor McCain prezentuje jako větší znalec zahraniční politiky a jako ten, kdo varuje před hrozbou Ruska a vyzývá k větší vojenské připravenosti Spojených států na budoucí konflikty. McCain je navíc znám jako rozhodný podporovatel gruzínských ambicí. Druhý kandidát na úřad prezidenta Spojených států Barack Obama naopak vyzývá k tomu, aby se americké zájmy ve světě neprosazovaly pouze vojenským tlakem, ale také v širší kooperaci s dalšími mocnostmi včetně Ruska. V Gruzii se ale podařilo Bushově administrativě dostat americko-ruské vztahy na bod mrazu a navíc ani Evropská unie ani NATO nenašly společnou odpověď na konflikt v Gruzii.

Rusko nebylo ze strany Unie označeno za viníka, pouze, a to je logické, je požadováno, aby se zdrželo jakékoli další eskalace konfliktu a stáhlo se do svých výchozích pozic v obou separatistických oblastech, kde udržuje již léta své mírové sbory s pověření Společenství nezávislých států, k němuž ostatně dodnes patří i Gruzie. Mnohé západoevropské vlády nenacházejí důvod, proč na Kavkaze jasně odlišit dobro a zlo. Není pravda, jak hlásal prezident Saakašvili, že Rusko usilovalo o dobytí Tbilisi a jeho svržení. Není pravda, že bombardovalo mezinárodní ropovod, jenž vede přes Gruzii, ale je pravda, že využilo příležitosti a zničilo velkou gruzínskou armádu a na dlouho znemožnilo další gruzínské pokusy o podmanění si Abcházie a Jižního Osetinska. Brzy bude asi na pořadu dne uznání nezávislosti Abcházie, protože ta je vnímána jako analogická ke Kosovu. Na to se musí Gruzie připravit, protože otázky jejího vstupu do NATO nebo Unie se odloží na delší dobu, než bylo původně plánováno. Je zajímavé, že během války různí analytikové a komentátoři srovnávali události v Gruzii s různými jinými událostmi v historii. Jedno takové srovnání vytvořil Robert Kagan, známý americký politický filozof a dnes poradce senátora McCaina.

Ve svém článku pro Washington Post se pokouší zamést pod koberec poměrně zásadní a jak doufám poslední chybu v zahraniční politice Bushovy a McCainovy strany vyvolání vojenské konfrontace mezi Gruzií a Ruskem, přičemž Spojené státy pak pouze bezmocně přihlížely těžké porážce svého spojence. V den, kdy konflikt začal, označil Kagan jako stejně významný jako den pádu Berlínské zdi, protože, cituji: "Ruský útok na suverénní gruzínské teritorium znamená oficiální návrat dějin k zápasu velkých mocností téměř ve stylu devatenáctého století." Plného vzedmutých nacionalismů, bojů o zásoby, o sféry vlivu a teritoria a dokonce nasazení vojenské moci k dosažení geopolitických cílů. K tomu mám jednu otázku. Proč Spojené státy nedaly Saakašvilimu jasně najevo, že konfrontace s Ruskem je v této době nežádoucí, protože to pouze čeká na příležitost ukázat všem, že je opět vojensky silné a schopné. Vždyť přece věděly, že Jižní Osetinsko není ničím významné, nemá suroviny, geopolitický význam a tak dále. Možná si paní Riceová myslela, že právě proto Rusko nepůjde tak daleko. Pak se ovšem Robert Kagan mýlí, když si myslí, že válka s Gruzií je návratem k dějinám devatenáctého století. Je to typicky nová válka tohoto století, v níž jde jen o symboly suverenity a možná ohrožení, je to vedlejší bojiště hlavního zápasu mezi liberálními demokraciemi a islámským fundamentalismem. Kagan a McCain mylně orientují síly Západu na konfrontaci s Ruskem, zatímco by se měly soustředit směrem na Afghánistán či Írán, a daleko více se obávat spolupráce Ruska a Číny. s nimi totiž povedou Spojené státy a Evropská unie tradiční zápasy o zdroje a suroviny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumentyv sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .