Grossova těžká hodina

Tato varianta přitom nebyla nikdy tak blízko svému splnění jako minulé úterý. Nechval dne před večerem, říkají rovněž opatrní lidé, a proto před sobotním ústředním výkonným výborem ČSSD neříkejme, že mezitím všem pokusům o levicovou koalici odzvonilo. Pravděpodobně to tak ale skončí.

Jak je vlastně možné, že k takové události, kterou si nikdo nepřál, málem došlo? Jako při všech katastrofických scénářích šlo především o emoce.

Politika totiž není vždy rozumná, někdy se v ní objeví také morální argumenty. Tentokrát dostala morálka skvělou příležitost, když vyšly najevo obchody premiérovy rodiny s majitelkou domu, kde je provozován nevěstinec. Je možné, aby někdo takový zůstal v čele země? ptá se pochopitelně rozhořčený občan a stejné rozhořčení motivovalo jednání řady politiků. Jestli to mysleli upřímně, anebo s pokryteckým populismem, nechme na jejich svědomí.

Média rozpoutala kolem případu kampaň, která se zřejmě vymkla kontrole a i když to politici z vládních i opozičních stran většinou ani nechtěli, museli tvrdě proti Grossovi vystupovat. Když lidovci požádali Grosse o demisi, vypadalo to, že se vláda rozpadá.

Grossova sociální demokracie se stáhla do sebe a začala úporně hledat řešení. Když několik Grossových pokusů dohodnout se na smíru s lidovci, anebo na spolupráci s ODS nevyšlo, nabývalo v ČSSD na síle levicové křídlo.

Opět rozhodovaly emoce. Jak jen může, ptali se rozzlobení sociálnědemokratičtí poslanci, menši koaliční partner dávat ultimáta velké straně? A ještě žádat, aby odvolala svého premiére? Lidovce je z vlády třeba vyhnat, prohlašovali velmi nahlas. Potichu přitom počítali, že menšinovou vládu podrží komunisté. Se kterými, když už bude ta příležitost, prosadí některé hodně levicové zákony, třeba ten o přiznávání majetku boháčů.

Umírnění sociální demokraté sdíleli zášť vůči nevypočitatelným lidovcům. A jejich varování, že s komunisty není možné jednat o vládě, nebylo slyšet, protože jejich prestiž ve straně upadala po Grossových aférách. Nakonec ale střízlivý názor převládl - antikomunismus, tedy vzpomínka na pohlcení ČSSD komunisty po únoru 1948, je v sociální demokracii dosud živý. Nemůžeme zradit ty, kteří proti komunistům bojovali ve čtyřicátých letech a pak skončili v žalářích Gottwaldovské totality. Tento morální postoj nakonec převládl

Člověk je přímo v pokušení, aby nakreslil dvourozměrný graf, kde by se vektory různých emocí navzájem přetlačovaly. Morální rozhořčení nad obchodováním premiérovy rodiny vzbudilo u levého křídla sociální demokracie touhu po odvetě. Když ale pravověrní sociální demokraté viděli, že po vyhazovu lidovců je nutné spolupracovat s komunisty, převládal strach, že je za to dějiny odsoudí. Tento strach s ČSSD sdíleli i lidovci. Vektory se tak navzájem vyloučily a status quo zůstal zachován. Připomeňme, že to musí ještě zítra potvrdit ústřední výbor. Na celém příběhu není jasná ještě jedna věc. Jak vlastně došlo k obratu a odmítnutí spolupráce s komunisty, když v úterý menšinovou vládu podporovala drtivá většina poslanců a možná i všechny kraje.

Někdo se musel rozhodnout a překvapivě - byl to Stanislav Gross. Když byl zpočátku otřesen aférou s bytem i skandálem s Libuší Barkovou a když byl pod stálým tlakem médií, váhal mezi dvěma extrémními řešeními. Jedním mohla být demise, ke které byl neustále vyzýván zprava, druhým vyhazov lidovců, požadovaný levicí. Paradoxně, obě reakce by zřejmě měly stejný výsledek: něco mezi politickým chaosem a vládou sněmovny kontrolované levicovými poslanci.

Gross si musel uvědomit, že v obou případech by selhal a že právě jemu k tíži by byl připsán návrat komunistů k moci. Nezbývalo, než znovu vyjít na veřejnost, vydržet další útoky a pokusit se udržet koalici s nepříjemnými lidovci. Není zvykem chválit Grosse, nakonec si to v posledních týdnech opravdu nezasloužil. V posledních dnech ale osvědčil odvahu. Nepředbíhejme, ale záchrana koalice může být jeho vůbec první premiérský čin.