Gen "bledých tváří"
Američtí genetici odhalili gen, který je zodpovědný za bledou pleť Evropanů. Na jeho stopu je trochu nečekaně přivedl výzkum dědičné informace akvarijních rybek zebřiček. Genetické analýzy potvrdily, že se naši dávní předci zblednutím kůže domohli významné výhody a gen "bledých tváří" dnes nese ve své dědičné informaci přinejmenším 98 % obyvatel Evropy.
Danio pruhované si typickými podélnými tmavými pruhy vysloužilo jméno "zebřička". Většina lidí si tuto oblíbenou akvarijní rybku nespojuje s genetikou tak pevně jako bakterii Escherichia coli, kvasinku Saccharomyces cerevisiae, mušku octomilku či laboratorní myš. Přesto je zebřička pocházející z tropických řek Přední Indie vydatným pomocníkem vědců.
Americký genetik Keith Cheng z Pennsylvania State University v americkém Hershey hledal v DNA zebřiček geny, jejichž protějšky by se mohly v lidské dědičné informaci podílet na vzniku zhoubných nádorů. Pak jej ale uchvátily "zlaté" zebřičky nesoucí mutaci označovanou jako "golden". Těmto rybkám chybí v kůži barvivo melanin, a proto postrádají typické tmavé podélné pruhování. Chenga napadlo, jestli by gen zodpovědný za "zlatou" mutaci akvarijních rybek nemohl u člověka ovlivňovat barvu pokožky.
Když Cheng po strastiplném pátrání gen zodpovědný za "zlaté" zbarvení konečně našel, zjistil, že je bezmála ze 70 % shodný s lidským genem SLC24A5. Je to jen náhoda? Cheng zkusil nahradit "zlatým" zebřičkám poškozený gen jeho lidským protějškem a zjistil, že vrací rybám tmavé pruhování. Bylo jasné, že oba geny plní v kůži ryb i lidí stejnou úlohu.
Lidský gen se obvykle vyskytuje ve dvou základních variantách, jež se liší jediným písmenem genetického kódu. Jednu si nesou v dědičné informaci evropské "bledé tváře". Druhá pak dominuje v dědičné informaci původních obyvatel subsaharské Afriky. Přesto nelze varianty genu označit jako "bílou" a "černou". Obyvatelé východní Asie mají stejnou variantu genu jako Afričané, ale pleť mívají o poznání světlejší. Dědičnost barvy pleti zjevně není určována jen jedním genem. Do hry vstupuje mnohem více dědičných vlivů.
Přesto je vliv různých variant genu SLC24A5 na barvu lidské pokožky neoddiskutovatelný. Chengův tým si to ověřil ještě jedním testem. Provedl analýzy genu u víc než tří stovek míšenců z USA a Karibiku. Barva jejich pleti odpovídala typu zděděného genu. Nejsvětlejší pleť měli lidé, kteří zdědili od obou rodičů "evropskou" variantu genu. Lidé, kteří měli v dědičné informaci dvojici "afrických" genů, měli pleť naopak nejtmavší. Ti, co zdědili po jedné kopii "evropského" i "afrického" genu, byli barvou pokožky "něco mezi".
První lidé druhu Homo sapiens se vyvinuli na africkém kontinentu a vlastnili zřejmě "africkou" variantu genu SLC24A5. Díky ní měli tmavou pleť, jež je chránila před ultrafialovým zářením a zajišťovala jim ochranu před rakovinou kůže. Tato výhoda je patrná i dnes. Většina obyvatel tropů má tmavší pleť než příslušníci etnik, kteří jsou domovem ve vyšších zeměpisných šířkách. Podobně mívají tmavší pleť i obyvatelé krajů s vysokou nadmořskou výškou, kde je ultrafialová složka slunečního záření rovněž silnější (např. Tibeťané).
Světlou pleť Evropanů vědci zatím přičítali "samovolnému vyblednutí". Mělo k němu dojít během tisíciletí života v podmínkách, kdy už se naši předci nepotřebovali chránit před úpalem afrického slunce. Detailní pohled na gen "bledých tváří" však odhalil, že jeho nositelé získávali v Evropě významnou výhodu nad nositeli africké verze genu. Světlá pleť našim předkům významně pomáhala. V čem? Na to zatím Keith Cheng a jeho tým nenašli odpověď. Snad mohli pravěcí Evropané díky světlé pleti zachytit tělem větší množství ultrafialového záření a vyrábět v těle více vitaminu D, který je důležitý pro správný růst kostry.
Výzkum Keithe Chenga a jeho spolupracovníků znovu potvrdil, jak naivní je hodnocení lidí podle barvy kůže. Vždyť jeden z nejnápadnějších rozdílů - rozdíl v barvě pleti Afričanů a Evropanů - má na svědomí záměna jediného písmene genetického kódu na jednom z 23 000 lidských genů.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
