Francouzští socialisté mají nového vůdce, ale zůstávají...

Tak proč je nevábný pohled na socialisty, kteří více než deset dní od jejich volebního kongresu v Remeši nebyli schopni se dohodnout, kdo napříště stane v jejich čele? Protože straně sice nescházejí silní pretendenti, ale silné vůdčí osobnosti, které by měly stejně ambice jako schopnost formulovat program a samozřejmě také schopnost sjednotit stranu, kterou chtějí vést. Velkou postavou byl v tomto ohledu Francois Mitterrand. ale i tomu trvalo deset let, než dal ve Francii dohromady vlivnou nekomunistickou levicovou stranu a než ji nakonec přivedl k moci. Po něm to Lionel Jospin dotáhl na premiéra, ale od dubna 2002, kdy ani nepostoupil do druhého kola prezidentských voleb, se francouzští socialisté potácejí s výjimkou jedněch regionálních voleb od porážky k porážce. A co horšího vnitřní rozpory, které je až dosud rozdíraly, nejspíše neskončí, ani potom, co přezkumná komise, která do úterní noci přepočítávala hlasy, nakonec přece jen určila, kdo vyhrál v soutěži o nového vůdce.

Jediné překvapení bylo známo už několik dní: ať tak či onak francouzské socialisty do dalších bojů povede žena. Pravda, žena už za socialisty už loni kandidovala na funkci hlavy Francouzské republiky, ale Segolene Royalová nakonec odešla ze souboje z Nicolasem Sarkozym poražena a nutno říci, že se tak stalo do značné míry její vlastní vinou. Její chování v nynější soutěži o vedení Socialistické strany napovídá, že ze svých předešlých chyb nejspíše nepoučila.

Jak se stalo, že právě skončená soutěž o nového vůdce málem skončila ve slepé uličce? Protože obě kandidátky ve svém úsilí získat vedoucí funkci přehlédly riziko, že čím urputněji se vůči sobě vymezí, tím více posílí vyhlídky, že jejich strana půjde i do dalších voleb stále oslabena vnitřními rozpory. Francouzští socialisté už tuto zkušenost jednou udělali. Před referendem o evropské ústavní smlouvě se bývalý premiér Lionel Fabius postavil proti rozhodnutí vnitrostranického referenda. V prvním plánu dosáhl svého, protože nemalá část levice pod jeho vlivem evropskou ústavní smlouvu odmítla, ale dlouhodobé důsledky jsou cítit dodnes ve vnitřním rozpolcení.

Toto rozdělení svým originálním způsobem povzbudila již zmíněná Segolene Royalová. Protože si byla vědoma, že zavedení předáci Socialistické strany se s její kandidaturou stěží smíří, vsadila na kartu, kterou do dokonalosti v letošních amerických prezidentských volbách využil jejich vítěz Barack Obama, a to na přímý kontakt s voliči především prostřednictvím internetu. Na výhru v soutěži mezi kandidáty uvnitř socialistů to stačilo, na vítězný vstup do Elysejského paláce už ne. A po porážce bylo zřejmé, že podpora celé strany její kandidátce platila pouze po dobu prezidentské volební kampaně.

Segolene Royalová je nepochybně silná osobnost, jinak by nebyla schopna nového návratu na scénu, který poněkud teatrálně naznačila už v ten den, kdy si loni Francie četla výsledky prezidentských voleb. Namísto přiznání vlastní porážky věštila "další vítězství". Pravděpodobně počítala, že si navzdory porážce v Socialistické straně vydobude vedoucí pozici. Tyto počty nevyšly a Segolene Royalová se nyní nechce smířit se skutečností, že ani v další soutěži, tentokrát o vedení vlastní strany, neuspěla a že by měla ustoupit do pozadí ve prospěch vítězky Martine Aubryové. Není důležité, o kolik hlasů dcera Jacquese Delorse a bývalá ministryně práce a sociálních věcí vyhrála. Důležité je, že ve straně, která kdysi patřila mezi levicovými k nejsilnějším v Evropě, nenastal smír. Může si Nicolas Sarkozy přát něco více, než aby jeho opozicí co nejdéle zůstala "nejbláznivější" či dokonce "sebevražedná" strana?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .