Francouzsko britské námluvy

O cosi takového se právě nyní v Londýně pokouší Nicolas Sarkozy. I on se tak dobrovolně podrobuje zkoušce, která čeká každého vítěze voleb, totiž, zda jeho ambice obstojí v konfrontaci s realitou.

Na první pohled by se zdálo, že nynější francouzský prezident si pro svůj podnik nemohl vybrat příhodnější chvíli. Právě nyní je naplněna první podmínka shody mezi Paříží a Londýnem, protože této shodě se dařilo zvláště ve chvílích, kdy to skřípalo mezi Paříží a Bonnem a nyní Berlínem. Tak tomu bylo například i v době, kdy se Sarkozyho předchůdce Jacques Chirac před více než deseti lety pokoušel v přístavu Saint Malo ještě spolu s Johnem Majorem budovat základy evropské obranné politiky. Tento pokus ztroskotal na letité britské zásadě nedávat přednost kontinentální Evropě před Spojenými státy. Nejlépe ji zdokumentovala pozdější roztržka nad americkým tažením do Iráku.

Nicolas Sarkozy si však v evropské politice počítá s tím, že jsou oblasti a témata, kde by mohl najít s premiérem Gordonem Brownem společnou řeč. Těžko například popřít, že Evropa, pokud do ní stále ještě nepočítáme Turecko, bez Británie a Francie vojensky neznamená nic. Čtyřicet procent výdajů na obranu všech sedmadvaceti členů Evropské unie představují pouze vojenské rozpočty těchto dvou zemí. Jen ony mají letadlové lodě, atomové ponorky, strategické bombardéry a nakonec, ale jistě ne v poslední řadě rakety s jadernými hlavicemi. Spolu s výjimečnou pozicí, kterou Británii a Francii zajišťuje stálé členství v Radě bezpečnosti s právem veta, tu máme jasný obraz dvojice, které může stěží konkurovat některá jiná evropská země.

Na tuto výjimečnost se, jak se zdá, rozhodl vsadit Nicolas Sarkozy, tím spíše, že jeho vztahy s německou kancléřkou Angelou Merkelovou mají navzdory nedávným úsměvům pro kamery při společné večeři v Hannoveru do srdečnosti a hlavně do vzájemného pochopení daleko. Sarkozyho projekt míří o něco dál, než by bylo pouhé taktizování podle pravidla "když se zrovna nedomluvím s oním, najdu shodu s někým jiným". V Elysejském paláci je možno zaslechnout názor, že Paříž, Londýn a Washington představují v dnešním světě tři póly svobody, které mají spolupracovat. Německo do tohoto výčtu není zahrnuto s tím, že fyzikálně řečeno potřebnou "kritickou masu" pro uplatnění vlivu v Evropě dává dohromady spolupráce právě a možná jedině Británie a Francie.

V Německu, kde jistě vůči všem náznakům z Paříže již nějaký čas špicují uši, by k podobným úvahám poznamenali, že ďábel vždy tkví v detailu. U nynějších plánů Nicolase Sarkozyho k uplatnění této politologické poučky stačí poukázat na zásadně rozdílné fundamenty zahraničně bezpečnostní politiky Británie a Francie v posledních desetiletích. Gordon Brown samozřejmě přivítá, pokud jeho francouzský host přislíbí, že v brzké době vyšle posily do Afghánistánu.

Nicolas Sarkozy se však nejspíše mýlí, pokud se domnívá, že u Gordona Browna dojde sluchu nápad podmínit opětovné francouzské sblížení s NATO uvolněním patřičné funkce pro patřičného francouzského reprezentanta ve velení aliance. Sarkozy by zároveň chtěl, aby návrat jeho země do vojenských struktur NATO doprovázel vznik dalších prvků ryze evropské obranné politiky.

Zmíněnému návratu jistě nebude Londýn bránit, ale vůči nápadům posilovat ryze evropskou obranu zůstane naopak přinejlepším vlažný. Ani Gordon Brown nemá zájem podniknout cokoli, co by mohlo konkurovat transatlantickému spojenectví či jej dokonce ohrozit.

Francouzsko britské námluvy tak mohou vyústit ve spolupráci například ve vojenském průmyslu, protože obě země tak ušetří, Londýn a Paříž mohou podpořit reformy mezinárodních institucí, jako je OSN, Mezinárodní měnový fond či Světová banka. Ale největším úspěchem nynější Sarkozyho cesty za kanál La Manche nakonec nejspíše bude, když mu okázalé přijetí u britské panovnice vylepší doma pověst pošramocenou rozháraným soukromím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .