Francouzi jsou proti vstupu Turecka do Evropské unie.

Francouzi jsou proti, a to rozhodně, jak píše Le Figaro. Na otázku: "Jste osobně pro či proti vstupu Turecka do Evropské unie?", odpovědělo 67% dotazovaných, že jsou proti. Příznivci vládní pravicové Strany pro lidové hnutí se postavilo na tuto pozici, kterou zastává její nový předseda Nicolas Sarkozy, přes 70% dotázaných, čímž jdou proti volbě jeho předchůdce, presidenta Jacqa Chiraka. Ale také mezi příznivci socialistů je přes 60% proti vstupu Turecka. Francouzi se však neuzavírají diskusi. Podle průzkumu je 54% dotazovaných pro zahájení jednání. Soudí totiž, že mohou být případně přerušeny.

Zajímavé jsou argumenty protivníků vstupu Turecka do Unie. Na prvním místě je nedostatečné respektování lidských práv, dále příliš mnoho náboženských a kulturních rozdílů, na třetím místě postavení tureckých žen, které je jiné, než v Evropě, a teprve pak nastupuje argument, že Turecko není v Evropě. Až na posledním místě je obava z příchodu četných tureckých přistěhovalců. Tento argument je zato ne prvním místě v Dánsku. Dánové se obávají masivního příchodu Turků po zavedení volného pohybu osob a vymohli si zmínku o možných trvalých ochranných výminkách. Britové se pokusili jim oponovat s tím, že by to zabránilo plnému přijetí Turecka, ale jejich kolegové z kontinentu jim pouze s jízlivým úsměvem připomněli množství výjimek, které si vymohla Velká Británie. Mezi argumenty diplomatů pak je na především uznání kyperské vlády. Jak chce někdo vstupovat do klubu, jehož jednoho člena neuznává? ptá se velvyslanec jednoho velkého státu. A - jak se vyjádřil francouzský představitel v narážce na genocidu Arménů - Turecko by si mělo vypracovat domácí úkol z paměti.

Rozhovory jsou tedy zahájeny pod předsednictvím Británie, velkého zastánce vstupu Turecka. Jde o to, píše Le Figaro, umožnit Turkům, kteří nechtějí jednat o žádném privilegovaném partnerství, ale pouze o řádném vstupu, aby si zachovali tvář. Zároveň je třeba počítat s postojem Francouzů a Rakušanů, kteří jsou spíše nakloněni třetí cestě v případě neúspěchu jednání.

Proti vstupu Turecka se staví také většina Němců, byť jejich padesátipěti procentní většina není tak drtivá jako Francouzů. Zato se však na vstup Turecka dívá příznivě téměř polovina Italů, přes 40% Britů a velká většina Španělů. Podle vedoucího průzkumu je zřejmé, že v zemích, kde se více rozvinula debata o Turecku, jako je Francie či Německo, zformoval se výrazněji názor odmítající vstupu Turecka. Proti tomu v Itálii a ve Velké Británii, kde není debata o Turecku v popředí zájmu, je mnoho lidí bez názoru a tato situace nahrává táboru zastánců přijetí Turecka. Mezi specifickými argumenty příznivců vstupu Turecka například Španělé zdůrazňují ekonomické perspektivy, které vstup Turecka nabízí. Britové podle Le Figara svou podporou vstupu zase projevují anglo-americkou solidaritu. Georges Bush totiž přijetí Turecka silně podporuje, za což se mu mimochodem dostalo uštěpačného okřiknutí od presidenta Chiraka. Ten mu řekl, že také neradí, jakou politiku mají Spojené státy vést vůči Mexiku. V Německu zase zastánci vstupu Turecka zdůrazňují skutečnost, že v zemi již silná turecká komunita je.

Podle bruselských předpokladů, kdyby Turecko vstoupilo do Unie v roce 2015, dostávalo by v roce 2025 asi 28 miliard euro, tedy při zachování současné politiky třetinu současného unijního rozpočtu. Ankara by pak přispívala do společného rozpočtu částkou 5,6 miliard euro. Podle všech expertů však tyto odhady nemají velkou šanci, že by se staly realitou. V případě přijetí Turecka by totiž jistě byla rozpoutána debata o změně nynějších programů a Unie by toho využila k celkové změně své unijní politiky. Podle první hypotézy by musely země, které přispívají více, než od Unie dostávají, přispívat ještě více. To je těžké si představit, když dnes zvláště Francie a Německo doufají, že se jim podaří omezit unijní výdaje na 1% hrubého produktu Unie. Podle druhé hypotézy by se musely přijímající země vzdát části své zemědělské či regionální pomoci. A to by zřejmě vystavilo těžké zkoušce politiku soudržnosti a integrace Evropské unie, neboť by se rýsovala perspektiva vážných potyček mezi evropskými metropolemi.

Jacques Chirac tedy může doufat, že v budoucnu zapracuje čas a že změní názor Francouzů svou přesvědčovací schopností. Tím spíše, že Francouzi nechtějí zabouchnout dveře a že s podařilo oddělit problém schvalování euroústavy od problému přijímání Turecka. Zdá se však, že větší váhu, než všechny výhrady ideologické, náboženské či geografické, nakonec budou mít výhrady ekonomické. Kde vzít peníze, když Chirac i Schröder odmítají zvýšit evropský rozpočet nad 1% HDP a v Turecku se průměrný HDP na obyvatele pohybuje kolem 27% průměru rozšířené Evropy? A s Tureckem bude muset být jednáno na principu rovnosti. V opačném případě, pokud by sliby nebyly dodrženy, budou jistě extremní islamisté rozdmychávat uhlíky zklamání. Především je třeba zabránit tomu, aby vstup Turecka neodložil na svatého Dyndy potřebný pokrok v sociální a finanční soudržnosti Unie.