Francii čeká polský a český problém

Nicolas Sarkozy měl k rozsáhlým přípravám důvod. V Evropě jsou ještě pamětníci, kteří dokážou popsat, jak vypadalo francouzské předsednictví v roce 2000, kdy se sepisovala smlouva, kterou se unie řídí ještě dnes. Prezident Jacques Chirac na summitu v Nice promarnil několik dní, jen aby prosadil, že v Evropském parlamentu bude mít Francie stejně poslanců jako mnohem lidnatější Německo. Summit začal jako tradičně ve čtvrtek večeří a výsledný kompromis se sepisoval až v ranních hodinách z neděle na pondělí. Všichni účastníci si oddechli, že odvrátili už už hrozící karambol, a všichni zároveň věděli, že kompromis ušitý na poslední chvíli připraví unii jen tak tak na chystané rekordní rozšíření o země střední a východní Evropy.

Obava z reprízy improvizací v Nice byl jeden dobrý důvod, proč se Paříž na začínající předsednictví připravovala obzvláště důkladně. Tím druhým byla vzpomínka, jak Francie svým odmítnutím evropské ústavní smlouvy v referendu oslabila své postavení uvnitř unie. Doma neoblíbený Jacques Chirac se sice předem pojistil oznámením, že ani v případě vítězství Ne neodstoupí, ale skutečností bylo, že ho od května 2004 přes veškeré zdvořilé pochvaly v Evropě nikdo nebral vážně. Tady platí jednoznačná logika: Kdo dohodne nějakou smlouvu a nedokáže ji doma obhájit, ztrácí u svých partnerů kredit. Podobně jako v životě se i v politice málokdy podaří připravit se na všechny varianty, tedy především na ty, které doopravdy nastanou. Francouzský prezident si pro unijní předsednictví nachystal hodně plánů. Mezi jiným se těšil i na to, jak bude ovlivňovat obsazovaní funkcí, které by měla přinést lisabonská smlouva. Všechny přípravy však visely na jediné nitce, na předpokladu, že ratifikace lisabonské smlouvy v jednotlivých členských zemích unie neklopýtne. A poprvé klopýtla na kamenité cestě irského referenda.

Zprvu se zdálo, že tento výkyv Sarkozy vyrovná. Na červnovém summitu v Bruselu francouzský prezident a spolková kancléřka obhájili názor, že ratifikace smlouvy, kterou už schválily parlamenty takřka dvaceti členských zemí unie, má pokračovat. Pokud by na konci bylo pouze a jedině irské Ne, pak by se snad našla cestička, jak toto Ne zvláštními ujednáními a zárukami proměnit v poslední scházející Ano.

Sarkozyho unijní bárka však začala tento týden nabírat vodu. Stalo se tak ve chvíli, kdy se polský prezident Lech Kaczyński svěřil listu Dziennik, že "v tuto chvíli je podpis lisabonské smlouvy bezpředmětný". Chvíle, kterou si prezident Kaczyński vybral, byla dobře načasovaná. Rozhovor pro Dziennik vyšel v úterý tohoto týdne, kdy se Francie v unii ujala své předsednické funkce. Už o den dříve se francouzští politici snažili hasit jiné, zatím pouze doutnající ohnisko. Ministr zahraničí Bernard Kouchner - to je ten, který Iry před referendem varoval, že v případě výhry Ne, by se stali jeho první obětí - se svěřil deníku Financial Times, že Češi, kteří nyní zaparkovali lisabonskou smlouvu u Ústavního soudu, by neměli její ratifikaci zdržovat, protože by tak poškozovali vyhlídky na rozšíření Evropské unie o další státy.

V trojúhelníku Paříž-Praha-Varšava vznikl zvláštní propletenec vnitřních i domácích zájmů, který nebude snadné rozplést. Francie z výše popsaných důvodů chce dokázat, že dokáže být jako předsednická země úspěšná. Prezident Kaczyński, který ještě loni lisabonskou smlouvu po úporných vyjednáváních obhajoval jako úspěch polských barev, se chce doma předvést jako zastánce národních zájmů. Český prezident Václav Klaus už vzkázal, že lisabonská smlouva je "mrtvá". Předseda české vlády Mirek Topolánek a jeho vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra a koneckonců i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg to při obhajobě smlouvy, kterou dojednávali, nebudou mít snadné. Až Ústavní soud vyloží k lisabonské smlouvě své karty, bude muset v Evropě vyložit ty svoje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .