Francie přijala zákon o genocidě Arménu

Zápletka je jako vždy malicherná a podstatná zároveň. Jedna z členských zemí pětadvacítky Kypr staví jako podmínku pro další pokračování rozhovorů o kandidatuře Turecka do Evropské unie, aby otevřelo své přístavy a letiště pro lodě a letadla z řecké části Kypru.

Ten požadavek má svou logiku. Na severu Kypru jsou od roku 1974 rozmístěny jednotky turecké armády, a protože Kypr byl do Unie před dvěma roky přijat jako celek, tak by taky doprava z ostrova na Turecko měla být stejná z obou jeho částí.

Ve vyjednávání to chodívá, že svou logiku mají obě strany. Turci si jednak pamatují, že svým v pádem na Kypr jen reagovali na pokus řeckých důstojníků připojit celý ostrov včetně části obývané Turky, k Řecku. Jejich plán měl tehdy přiléhavou přezdívku Enosis - Sjednocení.

S přibývajícími roky a z rostoucí touhou Turecka vstoupit do Evropské unie se prosazoval názor, že rozdělení Kypru by mělo zmizet a Ankara byla kvůli tomu ochotna ledacos obětovat. V nynější situaci má jeden důležitý trumf. Pří posledním referendu o návrhu z dílny OSN v roce 2004, většina kyperských Turků kompromis podpořila. Odmítli jej kyperští Řekové a odpovědnost za ztroskotání dohody, tak padá na jejich hlavu. Jedna důležitá výhoda jim však zůstala, za Kypr v Evropské unii mluví vláda v Nikósii, v řecky mluvící části ostrova a jako taková i když reprezentuje malý ostrov ve Středomoří, může ve vyjednávání s Tureckem vetovat stejně jako třeba Británie.

Kyperská zápletka je dobrou ukázkou, proč je důležité, aby země, která chce vstoupit do Evropské unie měla vyřešené vztahy se svými sousedy. Jinak se může stát zdrojem těžko řešitelných problémů, protože Unie nemá žádnou armádu, žádné pravomoci, kterými by mohla některého ze svých členů k čemukoliv přimět.

Inu kyperská zápletka se letos nakonec snad nějak vyřeší, i když výslední kompromis nebude nikomu po chuti, ale tak už to bývá, že kompromis je přijatelný, protože jej všichni zúčastnění snesou a ne proto, že se všem stoprocentně zamlouvá.

Horší patálie Evropskou unii v souvislosti s Tureckem čeká, až se naplno dostane do hry arménské téma, přesněji řečeno, osud Arménů zabitých na počátku minulého století, jejich masové vraždění mnozí nazývají genocidou, ale v Turecku samotném je možno toho, kdo o tom mluví nahlas pohnat před soud. Nejcitelněji zatím zaznívá Arménské téma z Francie. Za politikou, ale nebude jen spravedlivé pohoršení nad tragédií, která zasáhla osudy statisíců.

Mnohem pravděpodobnějším motivem jsou vnitropolitické kalkulace. V zemi, kde téma přistěhovalců muslimského vyznání, hýbe většinou společnosti, vstup Turecka do Evropské unie z nevyšších státních činitelů veřejně podpořil jen prezident Chirac. Jiní jsou hodně zdrženliví a nebo jako jeden z favoritů příštích prezidentských voleb Sarkozy se staví otevřeně proti. Otevření tématu arménské genocidy má proto dvě výhody. Je samozřejmě správné o zločinech minulosti mluvit a zároveň je to užitečný nástroj jak zpomalit vyjednávání z Tureckem.

V politice ale každý konflikt má svou cenu.Takticky se může zdát užitečné přimět Turecko, aby se pod tlakem nakonec samo rozhodlo přibrzdit své snahy o vstup do Evropské unie. Cenou je ale riziko, že se ve strategicky důležité zemi, na pomezí Evropy a Asie místo politiků pro západní orientace prosadí ti, jejíž oči míří především a možná že jedině do Mekky.

Není vyloučeno, že letos se Unii a Turecku podaří s kyperské zápletky nějakým kompromisem vyklouznout, ani potom ale nebude s krizemi konec, naopak pokud se bude s Ankarou jednat o její kandidatuře budou krize zaručenou věcí. A ta největší nastane, až se bude rozhodovat zda Turecko přijmout, nebo ne, a to dokonce bez ohledu na to, jak bude vypadat konečná odpověď.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .