Francie nestojí o imigranty s burkou

Navíc předpisy o přistěhovalectví stanovují, že žadatel musí prokázat vůli integrovat se do francouzské společnosti.

Až potud se jeví případ srozumitelně, dalo by se říci až jednobarevně. Když však dodáme příběhu podrobnosti, získá širší škálu barev. Začněme detailem ryze osobním. Rozhodnutí učinil ministr vnitra, kterého si prezident Nicolas Sarkozy vybral v rámci své dlouhodobé strategie rozšiřovat svůj politický vějíř tak, aby soupeřům zbývalo co nejméně místa. Eric Besson původně nepatřil k pravici, ba právě naopak. Sarkozy ho však získal a postupně ho povyšoval tak, až mu svěřil jeden z klíčových rezortů, vnitro, o jehož významu nemá sám nejmenších pochyb, protože ho sám kdysi zastával, a proto ví, že odtud se dají stavět schody ke skutečně vysoké kariéře.

Eric Besson jako ministr vnitra ve Francii má, jak je patrné i z případu odmítnutí udělit občanství, pro prezidenta Sarkozyho váhu dobře vybraného trumfu. Šéf vnitra má v popisu práce zabývat se žádostmi o imigraci, což je agenda, která se dá mírou možného rizika přirovnat k napěchovanému muničnímu skladu. Na jedné straně stojí tlaky těch občanů, kteří mají dojem, že přistěhovalců je ve Francii až až, a na druhé argumenty těch, kteří připomínají, že Francie je zemí, která zrodila Deklaraci lidských práv a která proslula jako země, kde uprchlíci tradičně nacházeli přístřeší. Do této situace se Eric Besson hodí především pro svůj původ. Narodil se v marockém Marákeši libanonské matce a francouzskému otci, který zemřel tři měsíce dříve, než se Eric narodil. Do Francie se dnešní ministr vnitra dostal, až když mu bylo sedmnáct let. Politikovi s takovým rodinným příběhem se obtížněji vytýká, že nemá dost pochopení pro přistěhovalce žádající o francouzské občanství.

Případ odmítnutého občanství ukázal, jak prozíravým politikem je Nicolas Sarkozy. Výběrem Erika Bessona si připravil dopředu bariéru proti kritice, která se dostavila přesně podle všech předpokladů. Opozice má naopak ztíženou pozici a nezbývá jí než mezi své argumenty zařadit výtku, že prezident je manipulativní a možná i pokrytecký. To by mohla být dokonce i pravda, ale ve veřejném mínění to nemusí příliš zabrat. A veřejné mínění, či lépe řečeno jeho přízeň je to hlavní, co má nyní Nicolas Sarkozy na mysli, protože jeho popularita je již nějaký čas rekordně nízké úrovni.

V Elysejském paláci, kde se kuchtí prezidentská politika, asi dobře tuší, že proti kritice přistěhovalecké politiky nemusí bariéra v podobě Erika Bessona vydržet všechny možné útoky. Náhoda však přeje připraveným. Proto by měl Nicolas Sarkozy obětovat svým bohům za nápad krajně levicové Nové antikapitalistické strany, jejíž organizace na jihu Francie zařadila na kandidátní listinu pro jarní regionální volby muslimku, která ostentativně nosí hlavu zahalenou šátkem. Šátek sice není všezakrývající burka, ale v rozvířené debatě na téma, který druh zahalení je pro Francouzskou republiku přijatelný a které zahalení je vhodné pro levicovou stranu, se takové rozdíly snadno přehlédnou. První efekt, který většinou bývá rozhodující, se dostavil. Případ Ilhamy Moussaidové vytlačil z médií případ odmínutého občanství, takže Nicolas Sarkozy by si mohl točit prsty mlýnek při pomyšlení, že užitečný úhybný manévr za něj udělala krajní levice.

Skeptik by však podotkl, že krajní levice si sice má co vyčítat svou neobratnost či neprozíravost, ale co se týče načasování, nelze vyloučit domluvenou přihrávku médií. Informace o kandidatuře "začepené" Ilham Moussaidové se jako na zavolanou objevila přesně den poté, co ministr vnitra Besson zamítl žádost o občanství muslima nařizujícího své ženě nosit burku. První informace se objevila v deníku Le Figaro, který je velmi vlídně řečeno dlouhodobě k nápadům Elysejského paláce vstřícný.

Nabízí se dva znepokojivé závěry: Nicolas Sarkozy je politik mazaný až běda a ve francouzské demokracii je něco v nepořádku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .