Francie je největším výrobcem i vývozcem zemědělských plodin a výrobků v Evropě

20. červen 2003

Obdělávaná půda zabírá celých třiatřicet procent jejího území. Francouzské zemědělství je ovšem také pro ostatní Evropu nepochopitelným posledních třicet let nedotknutelným politickým kultem, modlou a zpolitizovaným symbolem kořenů velikosti Francie a francouzského státu. Pro Francii je dnes její zemědělství důležitější než katolická tradice.

Snad jenom vojenský průmysl, tajné služby a armáda mají ve francouzské politice podobné zastání, jako předimenzované, příliš drahé a jenom za evropské peníze udržované francouzské zemědělství. Malý příklad - Za katolíky se považuje devadesát procent z téměř šedesáti milionů Francouzů. Pouhá čtyři procenta práce schopných Francouzů - údajně méně než čtyři miliony - však zaměstnává zemědělství.

Přistěhovalců i průmyslových dělníků je ve Francii také podstatně více než zemědělců, ale za jejich práva se žádná francouzská vláda nikdy nebila tolik jako za ona čtyři procenta zpovykaných a stále radikálnějších francouzských farmářů. Pokud by to byl jenom vnitropolitický problém samotné Francie, asi by to nikomu nemělo proč vadit. Jenomže tomu tak není. Prakticky polovinu z mnoha set miliardového rozpočtu Evropské unie spolkne každý rok výplata zemědělských dotací podle pětačtyřicet let starého systému, nazvaného Společná zemědělská politika.

Většinu z této obrovské částky ovšem dostávají právě francouzští zemědělci. Je nutné uznat, že dnešní stav je svého druhu pomníkem úspěchů francouzské diplomacie a často až agresivního způsobu vyjednávání uvnitř Evropské unie. Dokázat přesvědčit Německo, aby podporovalo z vlastních evropských rozpočtů na úkor vlastního rozvoje systém, který jednoznačně zvýhodňuje francouzské farmáře, to je skutečné mistrovské dílo diplomacie. Rozpočty Unie a všechna pravidla projdou v příštích letech díky rozšíření o deset nových zemí zásadní proměnou a to znamená, že tučná léta, kdy Evropa platila francouzské zemědělce, jsou u konce.

Francouzská politika však na to reaguje téměř jako na ohrožení národní bezpečnosti. Francie v posledních týdnech opakovaně zablokovala jednání o reformě Společné zemědělské politiky. Nejprve její prezident Jacques Chirac oznámil, že dosáhl dohody s německým kancléřem Gerhardem Schröderem o dalším postupu. Potom si Francie s německou pomocí dvakrát vynutila přerušení jednání ministrů zemědělství patnáctky, které mělo připravit pro právě probíhající summit EU v Soluni novou společnou politiku. Díky francouzské obstrukci marně - a to i přesto, že z původního a ekonomicky jasně odůvodněného návrhu evropského komisaře Fischlera zbyl jenom slabý odvar.

Ani to nestačilo. Francouzský nátlak se přeměnil v otevřené ultimátum ve čtvrtek večer, při slavnostním zahájení summitu v Soluni. Jacques Chirac s podporou Gerharda Schrödera navrhl řeckému premiéru Kostasu Simitisovi, který summitu předsedá, aby zemědělská politika byla zařazena na program jednání nejvyšších představitelů patnáctky a deseti kandidátských zemí. Simitis, dbalý jednacích zvyklostí, briskně odmítl jednat na summitu na nejvyšší úrovni dokud nenajdou společnou řeč ministři zemědělství. Chirac, viditelně popuzen byl zachycen televizními kamerami v rozhořčené gestikulaci a s nasupeným výrazem.

Podle diplomatických zdrojů, citovaných agenturou Reuters, zcela ztratil nervy. Šel prý dokonce tak daleko, že pohrozil tím, že se Francie odvolá na klauzuli základních národních zájmů, a bude vetovat jakékoliv jednání Unie, které by jí nevyhovovalo. Jacques Chirac, bývalý ministr zemědělství a dnes prezident Francie, viditelně ztrácí nervy. Je do jisté míry pochopitelné, že se snaží pro svoji zemi získat z unijních prostředků co nejvíce, dokud to je možné. Je pochopitelné, že se snaží zabránit oslabení vlivu Francie v rozšiřující se Evropě.

Stejně jasné ovšem je, že pokud se evropská spolupráce má rozšiřovat, nemohou ji v budoucnosti vést lidé jako je Jacques Chirac. Ne, ž by podobné konstatování neplatilo pro více evropských i českých politiků.

autor: Jan Urban
Spustit audio