Fotbalová tragédie na Hillsborough

26. prosinec 2013

Před 24 lety vyrazilo několik tisíc fanoušků fotbalového FC Liverpool na pohárový zápas do Sheffieldu. 96, vesměs mladých příznivců, se už do rodného města nikdy nevrátilo. Fotbalová tragédie na Hillsborough zůstává děsivě živým pojmem nejen v britské fotbalové komunitě.

Příbuzní fanoušků, kteří byli umačkání a ušlapáni k smrti v jednom ze sektorů, se čtvrt století snaží zjistit pravdu o příčinách tragédie. Čtvrt století marně usilují o spravedlnost. Bariéru mlčení a odmítavých soudních verdiktů prolomila až zpráva nezávislé vyšetřovací komise v loňském roce. Ta mimo jiné zjistila, že se dodatečně pozměnilo 160 policejních výpovědí. Z lékařských zpráv zase vyplynulo, že minimálně 41 fanoušků umačkaných v sektoru Leppings Lane žilo ještě v okamžiku, kdy podle původní koronerovy zprávy měli být už po smrti.

Hlavní postavou dnešního vydání pořadu Zaostřeno je Margaret Aspinallová, která na stadionu Sheffieldu Wednesday přišla o svého osmnáctiletého syna. Boj za spravedlnost pro oběti a případné potrestání viníků nejhorší tragédie v dějinách britského fotbalu, jí daly smysl života.

Hillsborough je pojem, je to noční můra policie a politiků, křiklavý příklad zkostnatělosti ostrovního soudního systému. Je to kauza, která už vyústila v bezprecedentní omluvu současného premiéra Davida Camerona.

Rodina Aspinallových podnikala zoufalé pokusy zjistit, co se s Jamesem přihodilo. Margaret čekala u mimořádně vypravených autobusů, které začaly v noci příznivce Liverpoolu přivážet zpět. Nepochodila ani tam, ani na policejní stanici.

„Viděla jsem pak manžela, jak sedí se skloněnou hlavou v autě. Na ten okamžik nikdy nezapomenu, byla to nejhorší chvíle mého života.“
Margaret Aspinallová přiznává, že normální život pro ni 15.dubna 1989 vlastně skončil. Ztráta milovaného syna byla jen jednou z obětí – kvůli vyvracení pomluv a lží a celému boji s úřední mašinérií, pak vlastně neviděla vyrůstat svoje tři malé děti.

Margaret Aspinallová

Nejmladší fanoušek, který našel v sheffieldských ochozech smrt, byl teprve desetiletý Jon-Paul Gilhooley, mimochodem bratranec dnešní velké hvězdy FC Liverpool Stevena Gerrarda. I mrtvolu malého Jona-Paula nechala policie testovat na přítomnost alkoholu, aby mohla potvrdit lživou konstrukci o řádící mase opilých příznivců, kteří na zápas dorazili pozdě a bez lístků.

„Vystoupili jsme na malé železniční zastávce poblíž stadionu Sheffieldu Wednesday. Policie, která to měla všechno zorganizované, nás eskortovala přímo na stadion do konkrétního sektoru, který byl nejblíž. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že už je nabitý k prasknutí,“ popisuje svůj zážitek z roku 1988 Sarah, která v ochozech Hillsborough viděla semifinále FA Cupu mezi Leedsem a Coventry. Už tehdy byl podle ní krůček k tragédii.

„Stála jsem v horní části sektoru a užívala si zápas a další minutu mě dav zatlačil úplně dolů až k plotu u hrací plochy. Za chvilku jsem byla zase úplně vzadu a takhle nějak se ten dav neustále promíchával. Když jsem se podívala do sektoru s fanoušky Coventry, byla tam spousta místa. Leeds měl tehdy mnohem víc příznivců, ale ti se ocitli v nesprávném sektoru prostě proto, že se to policii hodilo. Bylo to pro ni pohodlné, aby oba tábory při cestě na stadion rozdělila.“

Sarah se po první půli potřebovala trochu vzpamatovat a nadechnout čerstvého vzduchu. Jakmile ale opustila sektor, už se do něj nemohla zpátky dostat.

„Policisté naprosto nejevili zájem mi pomoct. Byli tvrdí a neoblomní. Jednali stylem: „To je váš problém.“ Prostě je vůbec nezajímalo, co se na stadionu děje. Tvářili se, jako by si ty problémy způsobovali sami fanoušci a bylo to čistě jejich riziko.“

John Cross je známým fotbalovým novinářem, který píše pro deník Daily Mirror. 80. léta jsou pro něj synonymem obecně děsivého zacházení s fotbalovými fanoušky ze strany policie. Pak je to podle Johna taky fenomén sektorů na stání, kde byla stejně úžasná atmosféra, jako mírně řečeno ne moc bezpečno.

„Vybavuju si hlavně ta šílená masivní kovová zábradlí uvnitř sektorů. Občas Vás na ně někdo natlačil, ani jste nevěděl jak. Vzpomínám si na jeden otřesný zážitek ze zápasu Tottenhamu s Arsenalem, kdy mě dav vyloženě na tu tyč narazil. Přišel jsem domů s modřinami po celém břiše. Pokaždé jsem si pomyslel: „Je tohle všechno v pořádku?!“ Měl jsem zato, že teprve tragédie, hromadné úmrtí lidí, mohly bezpečnostní podmínky na stadionech při zápasech změnit,“ myslí si John Cross.

„Už v roce 1981 bylo Hillsborough označeno za velmi nebezpečný stadion. Od té doby taky Sheffield Wednesday nemělo potřebný bezpečnostní certifikát. Takže ze samotného neštěstí můžeme vinit spoustu lidí a institucí, včetně Fotbalové asociace. Měli si zjistit, zda je stadion bezpečný, než tam umístili takhle důležitý zápas a pustili tam tisíce fanoušků. Hillsborough ale 10 let nikdo nezkontroloval a to je myslím hodně vypovídající.“

Tragédie na stadionu Hillsborough

Oficiální závěry policejního vyšetřování a koronerova šetření byly stejně jednoznačné jako z dnešního pohledu šokující. „Byla to nešťastná náhoda a za smrt fanoušků vlastně nikdo nemůže.“ Rodiny 96 obětí z Hillsborough narážely dlouhá léta na mlčení, nepochopení i otevřený odpor úřadů. Dostávalo se jim ale taky obrovské podpory a za tu je Margaret Aspinallová strašně vděčná.

„Bývali bychom se nedostali vůbec nikam bez pomoci všech těch fanoušků, kteří byli v Sheffieldu a přežili. Oni se chudáci pořád cítí provinile. Tady v kanceláři se jich několik rozplakalo, proč zrovna oni se vrátili domů… Z toho jsem hrozně smutná, vždyťti chudáci nic neprovedli. To my máme dluh vůči něm, vždyť na Hillsborough mohlo umřít mnohem víc lidí. Navíc bez jejich výpovědí a svědectví bychom se spravedlnosti nikdy nedočkali.“

Margaret Aspinallová jezdí k soudům, jedná s poslanci a ministry, organizuje charitativní akce a demonstrace, vystupuje v rozhlase i televizi. Její energie se zdá být bezedná. To všechno trvá už skoro čtvrt století.

„Mám skvělého manžela. Jinak vážně nevím, jak bych si poradila. Jeho part byl starat se o rodinu a o domácnost. Teď už mám i vnoučata a ani jim se nemůžu věnovat. Před pár měsíci mi volá můj syn a povídá: „Je to paní Aspinallová? Víte, rádi bychom si s Vámi domluvili schůzku. Vaše vnučka by Vás ráda viděla,“ a já si pomyslela jen „Panebože…“ Moje děti ale vědí, že bych udělala pro každého z nich to samé, co dělám pro Jamese. A vědí, že to dělám ze správných důvodů. Pro pravdu a spravedlnost.“

David Cameron
„Ve světle nových důkazů, které obsahuje zpráva Nezávislé vyšetřovací komise, je správné, abych se dnes, coby premiér Spojeného království patřičně omluvil rodinám 96ti obětí z Hillsborough za všechno, čím si za všechny ty roky prošly. Podle mě tyto rodiny čelily hned dvojí nespravedlnosti,“ prohlásil na půdě Dolní sněmovny 12.září loňského roku ministerský předseda David Cameron.

„Nespravedlnost v podobě samotné otřesné události, selhání státu, který neochránil jejich drahé a neomluvitelný fakt, že se rodiny nemohly dozvědět pravdu. Pak je to nespravedlnost v podobě snahy zostudit oběti v tom smyslu, že si za svou smrt v podstatě fanoušci mohli sami. V zastoupení vlády a celé naší země se hluboce omlouvám, že tahle dvojí nespravedlnost trvala tak dlouho.“

Z dnešního pohledu jsou příčiny tragédie na Hillsborough a její hlavní viníci snadno rozpoznatelní. Fatální selhání policie, která nezvládla dění před stadionem a nechala fanoušky namačkat se do sektoru Leppings Lane. Strážci zákona pak navíc fanouškům bojujícím o život často bránili ve snaze přelézt plot na hrací plochu. Zcela neoddiskutovatelně pochybila Fotbalová asociace, která nechala prestižní zápas odehrát na stadionu, který už léta nevyhovoval bezpečnostním předpisům. Jak vyplývá z odtajněných materiálů, chybovali i záchranáři, jejichž laxní přístup stál některé příznivce život. Proč se tedy vina hned od začátku svalovala na samotné fanoušky?

„Na to mám jednoznačný názor, protože šlo o Liverpool! Liverpool je město jako žádné jiné v téhle zemi. My pořád máme pocit, že jsou všichni proti nám. Ono je třeba říct, že si spousta lidí v Liverpoolu myslí, že nejsou Angličané, že žijí ve vlastní zemi. To se trošku změnilo, ale že nás zbytek země nemá rád, to přetrvává. A o to podle mě šlo v případě Hillsborough,“ říká přesvědčivě Graham, skalní fanoušek liverpoolského FC a sám fotbalový trenér.

Odvážila bych se říct, že to byla určitá forma rasismu, městského rasismu proti lidem z Liverpoolu. Hodně rodin obětí tak dodnes smýšlí. Je to ono klasické rozdělení sever – jih. Protože těch 96 mrtvých bylo z Liverpoolu, tak se o ten případ úřady nestaraly stejně, jako kdyby oběti bývaly pocházely třeba z Londýna,“ tvrdí Margaret Aspinallová.

Fotbalový míč

„Lidé z Liverpool byli po tragédii systematicky očerňováni a dělali se z viníci. Představme si, že někdo z nás vyprovodí milovanou bytost na fotbalový zápas a naposledy jí zamává. Představme si nesmírný zármutek, když se dotyčný už nikdy nevrátí. A teď si představme, že ani nemůžeme truchlit v klidu, protože zažíváme dvacetiletá muka. Neustálá podezření, narážky a lži šířené o Vašich blízkých. Lži o vyvalené bráně, lži o fanoušcích bez lístků, lži o opilosti obětí.“

Skoro se nechce věřit, že tato velmi výstižná slova nepronesl jeden z advokátů obětí, nýbrž současný šéf britské opozice Ed Miliband. Předchozí vlády jeho Labouristické strany mají ohledně Hillsborough stejné máslo na hlavě, jako Konzervativci. I proto se Ed Miliband v Dolní sněmovně omluvil stejně, jako David Cameron.

23 let čekaly rodiny obětí z Hillsborough na okamžik, kdy se dozvědí pravdu. Některé informace, jako třeba ty od doktora Billa Kirkupa byly možná ještě bolestnější, než dlouholetý boj s policejně-soudní mašinérií.

„U 28 obětí jsou jednoznačné důkazy, že u nich došlo k zachování krevního oběhu v 15 hodin a 15 minut, kdy už podle koronerovy zprávy měli být všichni fanoušci po smrti. U 16 lidí byla prokazatelně zachována činnost srdce a plic. Některé případy se překrývají, takže celkem 41 osob ještě žilo v době, kdy měly být podle koronera už po smrti.“

Podle Margaret Aspinallové předchozí vlády mlčely a mlžily ve věci Hillsborough z velmi dobrého důvodu. Věděly, že v sázce je důvěra v policii, v soudnictví, důvěra v celý systém. Dětem v Británii se od nejútlejšího věku vštěpuje, že mají mít důvěru, úctu a respekt k mužům a ženám v uniformě a to nejen té policejní…


POŘAD NAŠEHO LONDÝNSKÉHO ZPRAVODAJE JIŘÍHO HOŠKA JSME PREMIÉROVĚ VYSÍLALI V KVĚTNU LETOŠNÍHO ROKU A JEHO KVALITA BYLA OCENĚNA I NA ROZHLASOVÉ SOUTĚŽI PRIX BOHEMIA, KDE ZÍSKAL DRUHÉ MÍSTO V KATEGORII ZPRAVODAJSTVÍ.

Mohli by lidé ještě věřit ve slovo dané policistou po tom všem, co se stalo kolem Hillsborough?! Všichni víme, že policie falšovala a doplňovala výpovědi svědků. Rodiny obětí to vědí přes dvacet let! Jakmile teď média zveřejnila některé dlouho utajované dokumenty, lidé si pomysleli: „Panebože, když byla policie schopná něčeho takového, jaké to asi musí být v jiných případech?!“ Myslím, že se loni 12.září styděla celá Británie. Nejen za to, co se stalo na Hillsborough, ale že se nevěřilo obyčejným lidem a věřilo se úřadům.“

Ve světle nově zveřejněných skutečností, je zarážející, co všechno policisté před tragédií nebo po ní udělali nebo naopak neudělali. Margaret Aspinallová přesto nechce dělat ze strážců zákona přímo vrahy.

„Neříkám, že policisté ten den šli a zabili 96 lidí, to by bylo pošetilé. Oni ale prostě nedělali svou práci. Nepodnikli naprosto žádnou iniciativu. Nechali otevřít jednu z bran stadionu, i když věděli, že sektor Liverpoolu je už přeplněný. Díky tomu se tam dostaly další 2 až 3 tisíce lidí.“

Británie teď bude svědkem největšího vyšetřování chování policejních složek ve svých dějinách. Jeho hlavní úkoly shrnuje místopředsedkyně Nezávislá komise pro prošetření stížností na policii (IPCC) Deborah Glassová.

„Prověříme podezření, že policie poskytla zavádějící informace sdělovacím prostředkům, poslancům a parlamentním vyšetřovacím komisím, aby vinu za neštěstí svalila na fanoušky. Prozkoumáme taky chování policie po zápase, tedy dotazování příbuzných obětí, zda jejich blízcí pili alkohol, provádění krevních testů na přítomnost alkoholu u obětí a prověřování trestního rejstříku mrtvých a zraněných fanoušků FC Liverpool. Zajímat nás bude taky role policie ve West Midlands a těch, kteří vedli vyšetřování celého neštěstí.“

Všichni, kdo mají k tématu Hillsborough co říct, se shodují v jedné věci; patřičnému vyšetření tragédie a případnému rychlému potrestání viníků zabránila taky virtuální realita, kterou kolem neštěstí vytvořil bulvární tisk. Hlavně počínání deníku Sun, který psal o údajném okrádání mrtvol jinými fanoušky Liverpoolu, jejich močení na zasahující policisty a zmlácení strážce zákona poskytujícího umělé dýchání, dodnes v Liverpoolu nezapomněli.

„To bylo prostě strašné. Upřímně neznám moc lidí ve svém okolí, kteří už zase čtou Sun. Hodně trafikantů tenhle škvár ani neprodává. Taxikáři mají ve voze nápis: „Nekupujte to svinstvo.“ Těmhle novinám lidé nikdy neodpustí,“ myslí si Graham.

„Z těchto novin se tzv. „pravda o Hillsborough“ roznesla do celého světa. Velká část celé té nespravedlnosti, kterou jsme cítili, jde na jejich konto. Nechci se nikoho dotknout, ale lidem se dá tak snadno „vymýt mozek.“ Přesně to tehdy média udělala. Jakmile se tohle stane, je hrozně těžké změnit něčí názor.“

Klubová hymna Liverpoolských You’ll never walk alone není jediným songem, který se úzce pojí s neštěstím na Hillsborough. Prezident Evertonu, druhého z liverpoolských týmů, známý producent Bill Kenwright, dostal nápad, jak rodinám obětí zajistit nový zdroj prostředků na nekonečné právní bitvy. Dal dohromady několik hvězd britské popmusic v čele s Robbiem Williamsem a hudební celebrity pak bez nároku na honorář znovu nazpívaly slavný hit skupiny The Hollies, „He Ain’t Heavy, He’s My Brother.“

„Před charitativním zápasem jsme šli spolu s Billem Kenwrightem, tedy já do něj byla zavěšená… A on povídá: „Poslechni si, co teď budou hrát, Margaret. Doufám, že se Ti to bude líbit.“ Najednou začali hrát „He Ain’t Heavy…“ a já se úplně sesypala. Bill mě objal a řekl mi, že to byla oblíbená písnička jeho maminky. Já dlouho nemohla říct jediné slovo. He Ain’t Heavy byla totiž taky poslední deska, kterou mi můj syn koupil.“

„Remake“ He Ain’t Heavy, He’s My Brother se před pár měsíci stal jedničkou prestižní vánoční hitparády. Veškerý výtěžek z prodeje singlu putuje rodinám obětí fotbalového neštěstí. Peníze budou hodně zapotřebí. Řada právních bitev kolem Hillsborough vlastně ještě ani nezačala. Spravedlnost ale skoro po čtvrt století konečně prozřela.

autor: Jiří Hošek
Spustit audio