Formánková ústavním soudcem

Většina senátorů ji považuje za bezúhonného občana, který může působit u nejvyšší justiční autority v zemi. Většině senátorů nevadí její verdikt z roku 1980. Tehdy Formánková působila u Okresního soudu v Plzni a mimo jiné řešila případ hostinského Jana Čermáka. Poslala ho na deset měsíců do vězení za výtržnictví a hanobení národa, rasy a přesvědčení.

Vedoucí plzeňské restaurace Jalta se provinil tím, že si dovolil kritizovat komunistickou schůzi. Konkrétně měl prohlásit, že není zvědavý na komunistické šplechty a že mu schůze kazí tržby. Mladá soudkyně Formánková byla natolik horlivá, že mu vyměřila deset měsíců nepodmíněně. O tom, že byla ve svém počínání papežtější než papež svědčí rozsudek soudu odvolacího. V době komunistické totality si o soudech vyšších instancí nikdo nedělal příliš iluze.

Byly tvrdě pod komunistickým dohledem a v případech jakýchkoli útoků na komunistický režim neměly slitování. Přesto vedoucímu plzeňské restaurace snížil trest na "pouhých šest měsíců". Mimo jiné se to dá také vykládat tak, že hostinský nebyl žádný odbojář, ale že si normálně zanadával. I to Formánkové stačilo k vynesení poměrně tvrdého trestu. Podle očekávání byl tento verdikt po pádu komunistického režimu formálně zrušen a Čermák byl plně rehabilitován.

Formánková se hájí tvrzením, že tehdy byla začínající soudkyní a že věřila, že změní svět. Podle tehdejšího rozsudku by se mohlo zdát, že ho chtěla zbavit všech lidí, kteří alespoň trochu pochybovali o prospěšnosti komunistické totality. Manželka dnes už zemřelého vedoucího restaurace soudkyni oponuje tvrzením, že jim Formánková kvůli horlivosti a kariéře zničila život. Na osudu adeptky na post ústavní soudkyně je rovněž zajímavé to, že nikdy nebyla členkou komunistické strany a že jí údajně žádné politické případy nepřidělovali.

Z toho by se dalo vyvodit, že svojí horlivostí z nepolitického případu politický vyrobila. Formánková se hájí také tím, že po listopadu 89 prošla bez problémů prověrkami. Těmi však prošli i soudci s více spornými verdikty než Formánková. Pokud se justice neměla zhroutit, musela ponechat ve svých službách i muže a ženy v talárech, kteří si s komunistickým režimem zadali. Dále mohla soudit dokonce i soudkyně, která poslala za mříže nemocného disidenta Pavla Wonku, čímž ho de facto odsoudila ke smrti.

Samozřejmě tento případ je daleko horší, než jaký má na svědomí Formánková. Zároveň dokazuje, že v polistopadové justici morální kvality nehrají při výběru soudců úplně nejdůležitější roli. Takže z tohoto úhlu pohledu může být jeden režimu poplatný verdikt jen směšným hříchem mládí. Problém je v tom, že Formánková se uchází o post ústavního soudce a po souhlasu senátu míří nezadržitelně do nejvýznamnější justiční instituce v zemi. Právě v ní by měli zasednout jen lidé, kteří jsou morálně nezpochybnitelní. A to Formánková bohužel není.

Zároveň ústavní soud nepotřebuje ke svému fungování desítky nebo stovky soudců, ale pouhou patnáctku. Lze těžko věřit, že se v zemi nenajde tak malý počet osobností, které jsou profesně zdatné a které nemají ve své minulosti tak křiklavý případ úlitby totalitní moci, byť omluvitelný nezralostí mládí. Pokud má ústavní soud působit jako nezpochybnitelná autorita, měl by být tvořen pouze respektovanými soudci. Tím se Vlasta Formánková těžko může stát.

Ostatně pro třiatřicet senátorů ze šestasedmdesáti, kteří zvedli ruku proti, takovouto osobností není. To nic nemění na tom, že ji president republiky může nyní ústavní soudkyní jmenovat. Samozřejmě nemusí. Vzhledem k tomu, že po zveřejnění sporného verdiktu svůj návrh nestáhnul, patrně už svůj postoj k Formánkové nezmění.