Filipiová nebude mít na reformu čas

Přesto je nanejvýš pravděpodobné, že dosavadní agenda půjde stranou. Nová ministryně Daniela Filipiová sice říká, že bude v reformách pokračovat a že se bude snažit zachovat aspoň část poplatků. Co má ovšem také říkat, když zatím nechce či nemůže představit jasnou koncepci svého působení na ministerstvu.

V tomto směru nepředbíhejme událostem. Ministryně je vskutku ve vážném nebezpečí, že skončí stejně jako většina jejích předchůdců. Zpravidla ze svého úřadu odcházeli neslavně a existují jen tři výjimky. První výjimkou byl Martin Bojar, který v letech 1990-92 připravil jasný koncept nového zdravotnického systému a z větší části ho dokonce uvedl v život.

Druhým relativně úspěšným ministrem byl Jan Stráský, který převzal rozhádané zdravotnictví a dokázal se dohodnout se všemi zúčastněnými zdravotnickými skupiny. Pět nebo šest let po Bojarovi vybrousil realistický účetní a dohadovací systém, který ještě upravila jeho nástupkyně Zuzana Roithová a který funguje dodnes.

Nelze popřít, že úspěšným ministrem byl také Bohumil Fišer v letech 2000 až 2002. Ten rovněž hasil požáry v rozhádaném zdravotnictví a činil to způsobem, který nebyl příliš objevný: nalil totiž do něj spoustu peněz. Ovšem takovým způsobem, že kvalita péče šla nahoru. Všechny tři ministry spojuje jedno, totiž realistické zhodnocení situace, rychlé řešení a dohoda se všemi zájmovými skupinami. Jestli to je správný recept na současnou situaci, těžko říci, ovšem alespoň je vyzkoušený.

Vzniká tak otázka, co znamená praktickém ohledu následovat Bojara, Stráského a Fišera. Odpověď zní: především dát do pořádku peníze. Není pochyb o tom, že v pořádku nejsou. Nejlépe o tom svědčí fakt, že nikdo neví, jaká je vlastně bilance pojišťoven. Tomáš Julínek tvrdí, že na účtech zbývá jen pět miliard, samy pojišťovny vykazují cca 40 miliard, ovšem ani jejich účty nejsou příliš přesvědčivé.Už jenom tohle vyjasnit není snadný úkol, přesto je nezbytný, když jde o veřejné peníze.

Člověk by byl příliš velkým optimistou, kdyby čekal, že ministryně Filipová ještě navíc splnila slib svých předchůdců, že totiž zveřejní data o tom, kolik peněz z veřejného zdravotní pojištění dostávají jednotlivé nemocnice. Pro transparentní zacházení se zdravotnickými penězi by od Stráského a možná dokonce od Bojara nikdo neudělal víc. Po Julínkovi také zůstal nedokončený systém, který stanovuje maximální ceny léků a také jejich maximální úhrady od pojišťoven. Stát tím tratí ročně miliardy.

Také není vyřešena z pohledu veřejných financí zcela klíčová otázka: totiž kolik bude stát zdravotníkům přispívat v roce 2010. Loni i letos své příspěvky za penzisty, děti, nezaměstnané a ženy na mateřské zmrazil na úrovni roku 2006. Pokud ovšem sněmovna nepřijme příslušný zákon, vzroste stávající částka 50 miliard korun v příštím roce téměř o dvacet miliard. V krizových dobách bude důležité najít v této záležitosti kompromis mezi ministrem financí, který by rád opět nic nezvyšoval, a mezi zdravotníky, kteří si přejí zvýšit, o kolik to jen půjde.

Ovšem pořádek ve financích není samoúčelný právě z toho důvodu, že vstupujeme do časů krize. Už údaje z listopadu ukazují, že výběr pojistného může poklesnout o čtvrtinu. Nejde totiž jen o to, že se zvýší počet nezaměstnaných a tím i výběr pojistného. Je nanejvýš pravděpodobné, že firmy nebudou platit, když se ocitnou v těžké finanční situaci. Na rozdíl od plateb sociálního pojistného totiž neexistuje trestní odpovědnost manažerů, pokud nezaplatí zdravotní pojistné.

Povězme si, co to znamená v číslech. Pokud se příjmy pojišťoven z pojistného skutečně o třetinu propadnou, přijde systém o 40 miliard korun ročně. Tím se vyčerpá čtyřicetimiliardová rezerva, pokud tedy existuje. Dodejme, že tento seznam finančních otázek pouze dává mantinely k řešení dalších nadmíru složitých otázek. Zřejmě mají pravdu léčebny dlouhodobě nemocných, které si stěžují na dotace nízké do té míry, že nezbývá na provoz a že péče o staré lidi je naprosto nedůstojná. Nejde zapomenout ani to, že se někteří provozovatelé pojišťoven v čele s majitelem Třineckých železáren a pojišťovny Agel Tomášem Chrenkem chystají k velkým fúzím svých ústavů. Stálo by za to jim vysvětlit, že nemá valný smysl podnikat největší pojišťovací převrat od roku 1995 ve chvíli, kdy je třeba vyzkoušenými prostředky čelit následkům ekonomické krize.

Z toho je vidět, že ani na reformu, ani na zásadní řešení poplatků nezbývá příliš mnoho prostoru ani času.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .