Fidel Castro tvrdě napadl Evropskou unii

Castro, někdy označovaný za "poslední politicky aktivní kus historie 20-tého století", je na domnělé výdobytky revoluce a svou ústřední roli v ní patřičně hrdý. Vzdor pokročilému věku a věku odpovídajícímu zdravotnímu stavu letos kubánský vůdce kormidlo moci svírá obzvlášť pevně. Na jaře jeho režim poslal do vězení 75 disidentů. Některé z nich až na 28 let. Světu, kterému se počínání stárnoucího vůdce pranic nezamlouvá, Castro vzkazuje: Na revoluci si sahat nedáme. Přesně toto poselství bylo hlavní myšlenkou Castrova sobotního projevu v Santiago de Cuba.

Polovinu z hodinu a deset minut trvající řeči věnoval Castro plamennému výpadu proti Evropské unii, co do vášnivosti plně srovnatelnému s tónem, vyhrazeným dosud pouze Spojeným státům. Evropská unie se v Castrových očích provinila tím, že vydala dvě stanoviska odsuzující nejnovější tažení kubánského režimu proti disidentům. Komě toho Evropská unie podmínila další poskytování své humanitární pomoci Kubě doklady o tom, že pomoc skutečně směřuje k potřebným. Pro Castra je něco takového nepřijatelného.

"O suverenitě a důstojnosti lidu se nediskutuje s nikým, tím méně se skupinou bývalých koloniálních velmocí, které jsou historicky odpovědné za obchod s otroky a vyvraždování národů," prohlásil Castro ve svém projevu. Obzvlášť tvrdě přitom zaútočil na Španělsko a jeho premiéra. José María Aznar je cituji "postava fašistického ražení" a jeho země opět cituji "banánovou republikou, jejíž vzdělávací systém je ostudou Evropy" konec citátu. Bez pomoci z Evropy se Kuba obejde, prohlásil dále Castro. Každý podle něj přece musí vidět výdobytky revoluce: Nejlepší školství na světě, zdravotní péči zdarma, průměrný dosažitelný věk 76 let.

Castro se samozřejmě nezmínil o jiných průměrných číslech. O těch, která vysvětlují, proč Kuba potřebuje humanitární pomoc a která domnělé výdobytky revoluce stavějí do jiného světla. Za průměrnou mzdu, která činí v přepočtu 10 až 15 dolarů měsíčně, si toho obyvatelé Kuby mnoho nekoupí. Velká část z nich je závislá na penězích, které jim zasílají jejich příbuzní žijící ve Spojených státech. Humanitární pomoc v hodnotě bezmála 150-ti milionů eur, které Evropská unie za posledních 10 let na Kubu zaslala, proto není zanedbatelná. Pokud by režim odmítnutí evropské pomoci mínil vážně, její výpadek by obyvatelé Kuby pocítili.

Případnou roztržkou ve vztazích s Evropskou unií by se kubánský režim sám vmanévroval do izolace, ve které se ocitl po pádu komunismu v Evropě a po rozpadu někdejšího Sovětského svazu. Ztrátu hospodářské pomoci a trhů v někdejším sovětském bloku se Kubě podařilo alespoň zčásti nahradit dílčími hospodářskými reformami. Ty ostatně Castro ohlásil právě před deseti lety v projevu při stejné příležitosti, kterou o uplynulém víkendu využil k bezprecedentnímu ataku na Evropskou unii.

Nelze nevidět, že hodně společných podniků se zahraniční účastí, které vznikly v rámci dílčího otevření kubánské ekonomiky světu, existuje díky investicím evropských firem. Malé rodinné restaurace a další druhy živností se na Kubě mohly rozvinout také proto, že režim zcela pragmaticky vsadil na turistický ruch jako na hlavní zdroj příjmů a ve velkém otevřel hranice pro zahraniční návštěvníky. Polovičaté reformy ale pouze zabránily hospodářskému kolapsu a stačily k tomu, aby umožnily další přežívání režimu.

Víkendovému Castrovu projevu není přisuzována větší váha, než podobným verbálním výpadům z minulosti. Je pravda, že útočné projevy vůči zahraničí a především tvrdý zásah proti disidentům nejsou těmi nejlepšími prostředky, jak zajistit další, pokud možno bezproblémové přežívání režimu. Možná ale Castro velmi dobře ví, co si může dovolit. Většina Kubánců je na těžké životní podmínky zvyklá a pouze trpělivě čeká na okamžik, až přirozený běh věcí zbaví stárnoucí revoluci jejího ještě o poznání staršího vůdce.