Falešné tóny letošního léta - II

Jakkoliv se nad touto skutečností se zcela nepřípadným zděšením pozastavuje prezident. A jakkoli to se zcela naivním rozhořčením odmítá předseda Senátu. A citování Ústavy ze strany Hradu, že prezident navrhuje a Senát schvaluje, nikoli však předjednává, je zcela komické a falešné. Vždyť Senát přece nemusí automaticky všechny prezidentovy návrhy schválit. A znovu navrhování kandidáta prezidentem, kterého už komora jednou odmítla, je bohužel opravdu projevem z neuznané ješitnosti.

Předjednávat, opakuji předjednávat návrhy zákonů v jednotlivých výborech Parlamentu bývá považováno za projev politické zralosti navrhovatele. Bývalému ministrovi spravedlnosti Otakaru Motejlovi se mělo za zlé, že svou fundovanou reformu justice nepředjednal ve výborech a klubech Sněmovny. A najednou je předjednání okázale považováno za špinavý obchod, k němuž se Hrad nesníží. A kvůli němuž prý nebudeme mít plný počet ústavních soudců. Nevím, kolik budeme mít ústavních soudců, ale vím, že budeme mít ostudu, jestliže se prezident nedokáže dohodnout se senátory. A ovšem i naopak. Senátoři s prezidentem, jestliže se nedokáží dohodnout na kandidátech pro tolik potřebný Ústavní soud.

Zpolitizovaná je celá kauza reformy veřejných financí, která, jako nic jiného, by měla být posuzována podle toho, jak je či není potřebná. Jenže místo toho, souzeno alespoň dle dosavadních reakcí jednotlivých subjektů, zcela paradoxně je odmítána zleva, to jest komunisty, odboráři a části Sociální demokracie, že je moc radikální. A zprava, z pozic ODS, že je málo radikální. U ODS by člověk ovšem očekával spíše reakci typu, i když není reforma dost radikální, tak alespoň zaplať pánbůh za to, že je nějaká. A až budeme u moci my, tak budeme mít alespoň na co navazovat. Vždyť vlastně proč, když ne jenom z prestižních důvodů, by měla ODS být proti zvýšení hranice odchodu do důchodu na 63 let, proti snížení stavební podpory u stavebního spoření nebo proti snížení platby nemocenského v prvních třech dnech nemoci.

Paradoxně však, bude-li muset Špidla podle svého slibu odstoupit, neprojde-li mu reforma, nejspíše přispějí k jeho možnému pádu představitelé jeho vlastní levicové orientace. U komunistů je motiv, obdobně jako u ODS, ryze prestižně politický. U odborářů však svědčí o jejich nedostatečné emancipovanosti, chtějí-li přispět ke svržení vlastně své vlády jenom proto, že odmítají nést svůj podíl na nutném utahování opasků, tak často dříve proklamovaném, ale dosud nikdy neuskutečněném. Ať se děje, co se děje. My si budeme bránit svoje, to je jejich krédo.

Neuvědomují si při něm však, že přispějí-li k pádu své, opakuji, své vlády, potom se mohou dočkat ze strany možné budoucí pravicové vlády reformy jen radikálnější. Totéž platí pro vyhlášenou stávku učitelů, svědčící jen o malém politickém rozhledu jejich iniciátorů, prožívání falešného pocitu důležitosti a o sobeckém hájení vlastních zájmů bez ohledu na celkovou společenskou situaci. Zejména tehdy, kdy mají jejich platy trvale vzestupnou úroveň. A což takhle, kdyby pedagogové ke všem zveřejňovaným ukazatelům přidali ještě ten, který by ukazoval, oč více jich je na určitý počet obyvatel než u západoevropských zemích.

Zcela zvláštním případem je okázalá revolta sociálně demokratického poslance Josefa Hojdara. Který se tak zařadil po bok dosavadním velikášským jazýčkům na vahách ve Sněmovně, jakým byl Josef Wagner a jakým je Hana Marvanová. Na rozdíl od nich se však zdá jeho případ o mnoho zištnější. Vzhledem k jeho členství v různých vrcholných orgánech podniků, jakým je například Mostecká uhelná nebo dokonce Česká konsolidační agentura, se navíc nebude ani náhodou jednat o revoltu z levicových pozic, za níž ji poslanec sám vydává. Suma sumárum, falešné tóny tak jasně koncem léta rozpoznatelné nevěští nic dobrého pro letošní podzim.

Racionální úvahy ekonomů, hovořící o nutnosti zahájení reformy veřejných financí, i politologů, varující před alternativou předčasných voleb, se zdají být ve vzduchoprázdnu. Spor prezidenta se Senátem se stává tragikomickou vizitkou vztahu mezi vrcholnými ústavními orgány. V zastupitelské demokracii jsou však takové věci v rukou volených zástupců občanů. A média mohou pouze pozvedat svůj slabý hlas a upozorňovat na ně.