Evropské volby a výzvy zítřka

V Unii se prostě počítá s tím, že evropské volby se neodehrávají na pozadí problémů Evropy ale spíš jsou v jedné každé ze sedmadvaceti členských zemí Unie součástí veřejné diskuse o domácích problémech a jejich řešení. Konstatovalo se to v předchozích dnech skoro všude v Evropské unii.

Možná to není ani tak úplně špatné pro evropskou politiku. Chce-li mít demokratický charakter, nemůže se příliš vzdalovat od trendů převažujících v politickém životě jednotlivých členských států. Spíš musí být jejich zrcadlem nebo, ještě raději, společným jmenovatelem. Tím se ale nestane na základě nějakých nadekretovaných postupů, ale na základě názorových střetů právě v Evropském parlamentu. Není to tedy tragedie, spíš naopak, když složení parlamentu odráží trendy, které ve chvíli voleb do EP preferuje na domácí politické scéně většina občanů jedné každé ze sedmadvaceti členských zemí.

Pak je tu ale ještě evropská rovina unijní politiky, která v zájmu nás všech musí reagovat na okolní svět. Ta také potřebuje být určována vůlí většiny, jenomže tentokrát evropské většiny. A pro tuto její úlohu může být zhoubné, když přívrženci těch politických trendů, které jsou v jednotlivých členských zemích na domácí scéně rozhodující a nejsilnější, zůstanou lhostejné k Evropským volbám a volit nepřijdou. Projeví tak lhostejnost jak k šanci, tak k zodpovědnosti, kterou mají za to, aby politická orientace, které věří, převládla také na evropské úrovni, konkrétně v Evropském parlamentu a skrze něj v politice Unie.

Pak se ovšem může stát, že do Evropského parlamentu a skrz něj do evropské politiky začnou pronikat strany a hnutí z okraje politického spektra. První zveřejněné výsledky - z Nizozemska - už to potvrzují.

Posílení krajních formací je zatím největším rizikem evropských voleb roku 2009. Jednou ze současných starostí expertů na evropskou politiku je otázka, nakolik mohou početní přírustky euroskeptiků a antievropských nacionalistů mezi poslanci Evropského parlamentu změnit poměr sil v tomto jediném organismu evropské struktury, který je volen přímou volbou. Nakolik v něm mohou oslabit ducha snášenlivosti a jednoty a nakolik mohou změnit celkovou orientaci jeho práce. Už teď se dá předpovědět, že projeví-li letos sympatizanti dvou největších politických proudů - liberálního a sociálně-tržního - nezájem o vhození volebního lístku do urny, dostanou nositelé antievropských a nacionalistických tendencí další příležitost ke štěpení Unie. První takovou příležitostí byl a dosud je boj o dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy. Ten může vést ještě letos k oslabení evropské integrace a uvolnění pout, která Unii drží pohromadě jako politický útvar. Pak teprve ovšem - tím si buďme jisti - vzkypí vzájemná nevraživost jedněch vůči druhým a my - uprostřed Evropy a s historií antagonických sousedských vztahů - brzo pocítíme důsledky.

Ještě jeden fenomén znovu vystupuje v souvislosti s evropskými volbami do popředí. Je to nedůvěra těch starých členských zemí k novým, jak oni říkají východním nebo postkomunistickým členským zemím. Některé fenomény, které se vyprofilovaly v politice i ve společnosti těch nových členských zemí, naši republiku nevyjímaje, se v těch starých skutečně mohou zdát znepokojívé. Ne proto, že by je západní Evropa neznala. Naopak právě proto, že ze své historie, ba i současnosti je zná až moc důvěrně, že zná zákeřnost jejich nečekaných výbuchů. Jejich neslučitelnost s pojetím demokracie jednadvacátého století je často skryta jak na východě tak na západě Evropy za postoji "zásadového" a bojovného nacionalismu. Ten býval pozitivním jevem. Jenomže to bylo ve století minulém, a ještě spíš předminulém. Ale abych byl aspoň trochu konkrétní:

Mluvím o takových fenoménech jako jsou pochody Maďarské gardy ve stejnokrojích úděsně připomínajících dobu fašismu, mluvím tu o žhářských (ne-li vražedných) útocích na příslušníky romské menšiny v Česku; o sílícím nepřátelství mezi slovenskými a maďarskými nacionalisty a o jiných podobných jevech, za nimiž je možné vidět oslabování principů občanských práva hlavně demokracie. Dalo se čekat, že k nim tisk západní Evropy přiřadí i "násilné narušování volební kampaně české sociální demokracie" ( francouzský Le Monde z 30. května) a že dříve či později někdo pronese nepřímo či přímo na adresu českého prezidenta podobný výrok, jakým si předevčírem na demolování Evropské unie postěžoval francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner.

Řekl bych, že v hodině dvanácté, se českému předsednictví rýsuje nový akutní úkol. Asi mu ho nikdo nezadá, ale měl by být novou prioritou. Je to úkol znovu stmelovat; znovu odstraňovat zbytečná nedorozumění, znovu ujistit evropskou diplomacii i evropskou veřejnost, že Evropa, a její půlstoletí budovaná struktura, Evropská unie, jsou hodnotami, které Česká republika hodlá upevňovat spolu se všemi, kdo si přejí totéž.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .